sobota 23. listopadu 2024
Klement
středa, 11. září 2019, 17:00
Od čekárny u dětského zubního lékaře by asi nikdo nečekal, že bude místem radosti. Obvykle je vidět holčičky a kluky obávající se, co je v ordinaci čeká, nebo plačící po výkonu, starší děti, které se snaží tvářit nad věcí a zakrýt strach, a případně rodiče, jež s mizivým úspěchem utěšují své ratolesti.
Na Klinice zubního lékařství FN Olomouc se tento typický obraz stresu z návštěvy zubního lékaře pokoušejí změnit. Po malých krůčcích, vílích krůčcích. V čekárně se totiž objevila první dvířka pro víly, která mají malým dětem pomoci zbavit se stresu, odvést jejich myšlenky hrou a navodit pocit domácího bezpečí.
S nápadem na instalaci dvířek přišla Eva Míšová a svou optimistickou energií pro myšlenku získala i vedení kliniky. Proč ale zrovna dveře pro víly? „Mám čtyřletou dcerku, která nechtěla spát ve svém novém pokojíku. Přemýšleli jsme s manželem, jak jí pomoci. Pak jsem objevila na internetu obchůdek Dveře pro víly. Dcerce jsme řekli, že když se v pokojíčku vyspí, ráno najde u dvířek dárek od víly. A zabralo to,“ usmívá se Eva Míšová. Když to pomohlo doma, proč by to aspoň trochu nepomohlo i dětem na klinice, řekla si zubní lékařka.
Když se záměrem souhlasili nadřízení, oslovila majitelku obchůdku, paní Daru. „A ta se zachovala fantasticky. Sponzorsky nám věnovala nejen dvířka, ale taky spoustu doplňků,“ říká Míšová a nadšeně z krabičky vybaluje miniaturní koloběžku, košík, houpacího koníka, holínky i sáňky a nazdobený vánoční stromeček a samozřejmě vílí třpyt.
Nastěhování víly do čekárny bylo snazší také díky výrobě podkladové desky, na které jsou dvířka instalovaná. „Na desku jsem namalovala domeček a myšky, manžel pak vyřezal, natřel a nalepil malý ´balkónek´. A když se bude na klinice malovat, jednoduše demontujeme desku i s dvířky a po malování ji znovu vrátíme na místo,“ vysvětluje lékařka.
Dvířka pro víly jsou na dětském oddělení zhruba měsíc a podle Míšové jsou reakce dětí i rodičů nadšené. Na novinku reagují bez rozdílu kluci i holčičky. „Rodiče, kteří se k nám s dětmi vracejí opakovaně, dvířka využívají podobně jako já doma. Nechávají u nich pro děti drobné dárečky za to, že všechno zvládly,“ doplňuje.
V budoucnu by přitom nemuselo zůstat jen u jednoho exempláře dvířek. „Věřím, že se nám podaří pořídit ještě dvířka do našich dvou ordinací. Budu moc ráda, když se povede přidáním špetky pohádkového kouzla zmenšit stres a utišit dětský pláč,“ přeje si stomatoložka, která na dětské oddělení nastoupila před deseti lety. „Pracovat tady byl můj sen. A ani po těch deseti letech se mi nechce měnit,“ uzavírá Eva Míšová a odchází utěšit další dívenku čekající na vyšetření.
