Těšili jsme se. Pak přišly tepláky a tenisky

Krátce poté, co v roce 2006 koupil nynější majitel od města Salmův palác, vypadalo to, že se s tímto dosud nevhodně využívaným domem snad konečně stane něco smysluplného. Za dům dal přes padesát milionů, další desítky milionů spolkla nákladná rekonstrukce, díky níž se největší olomoucký šlechtický palác opravdu stal chloubou středu města.

Na vizualizacích, zveřejněných před lety v regionálním tisku, jsme viděli spokojené lidičky, jak na nádvoří paláce pod skleněnou střechou s kovovou konstrukcí popíjejí kafíčko. Vypadalo to skvěle, a jako otravní prudiči se v tu chvíli jevili jedině památkáři, kterým se zasklené nádvoří nelíbilo. Vznikalo a vypadalo velmi dobře stejně jako palác celý. Ovšem co dál? Zvědavě jsem, spolu s dalšími Olomoučany, čekala, co nového tak krásné a lukrativní prostory nabídnou.

Mekáč zůstává, to bylo jasné od počátku, přibyl prodej kebabu a dalších tureckých dobrot, no, budiž… Když se z ulice 28. října začalo skrze krásně provedené repliky historických výkladních skříní vstupovat do prodejny levných krámů, pardon, dle názvu levných knih, začalo to už být podezřelé. Ovšem nedávno se vyjevilo to, nač jsme čekali, v celé kráse. Ne kavárna, ne restaurace, ne butiky proslulých značek, které by člověk pár metrů od radnice v centru nejhezčího moravského města čekal. Ne. Vietnamská tržnice! Od vstupu z Riegrovy ulice se dostanete do zlého snu, z nějž vás po průchodu celým rozsáhlým objektem probudí leda tak zakopnutí poté, kdy vyjdete na druhé straně v ulici 28. října! Mezitím minete falešné parfémy, „značkovou“ elektroniku, miliardy teplákovek, trenýrek, triček či riflí, a po cestě k druhému východu vás doprovodí sádroví čápi a notně zdeformovaní Ladovští vodníci… Panebože!

Copak je majiteli úplně fuk, že tímhle sortimentem na hodně dlouhou dobu dodá jinak úžasně opravenému paláci punc tržnice? Místa, kam opravdu nechodí nakupovat lidé s plnou peněženkou, lidé, kterým záleží na značce, na prostředí, v němž nakupují a celkově na jisté úrovni? Copak jsme tady v Olomouci všichni tak sedlácky přízemní, že nás nechává klidnými barokní palác proměněný v ráj levného podprůměrného zboží? Samozřejmě že si majitel může dělat se svým domem, co chce, není-li to protizákonné. Ale snad existuje cosi jako cit pro míru, smysl pro jakousi úroveň, který by sám o sobě neměl nic takového dopustit.

Škoda. Opravdu škoda a další promarněná šance.

Autor: L.Behingerová