Vedoucí spisovny ve Fakultní nemocnice jde do penze. V bludišti dokumentů strávila Miloslava Dudková 36 let

Když do nemocnice v roce 1982 nastupovala, byla to pro ni záchrana z těžké situace. „Maminka tehdy začala být nemocná a chtěla jsem jí být nablízku. Proto jsem dala výpověď v přerovském muzeu s příslibem místa ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Jenže to místo nakonec dali někomu jinému. Tři měsíce jsem pak dělala natěračku a pomocnici zedníka,“ vzpomíná dnes už s úsměvem na nenadálé komplikace. Od známého se dozvěděla o volné pozici v nemocniční spisovně. Šla se představit tehdejšímu personálnímu náměstkovi doc. JUDr. Milanu Grégrovi. „Jak jsem později zjistila, byl to člověk se zajímavým osudem, zatčený gestapem, vězněný v koncentráku, po válce inspektor OSN pro zajatecké tábory. Ale taky měl velmi neortodoxní vystupování. Když jsem se šla tehdy v létě představit, z kanceláře se vyřítil rozježený chlap v síťovaném tílku a vybafl na mě: To jste vy? Jaké máte vzdělání? Co jste studovala? Jaké máte zkušenosti? Vychrlil na mě spoustu otázek a pak říká: Já se neptám kvůli vašim krásným očím, ale jestli jste perspektivní pro podnik,“ směje se Dudková.

Spisovna ve Fakultní nemocnici Olomouc fungovala od roku 1974, kdy vznikla na základě zákona o archivnictví. Původně využívala prostory ve sklepě budovy stojící v místech dnešní onkologické kliniky, kde kdysi bývalo oddělení 21 dětské kliniky. „Když v roce 1976 dostavěli dětskou kliniku, přestěhovala se do jejího suterénu i spisovna. Měli jsme tam k dispozici osm a posléze devět místností. A taky jsme se několikrát museli vyrovnávat s následky havárií vody,“ popisuje. Volného místa ale rychle ubývalo, takže se spisovna stěhovala a rozšiřovala do dalších objektů. „Dostali jsme k dispozici například zahradní ubytovnu, pak taky objekt pod dětskou klinikou, kterému se říkalo tesko barák, potom i sklepy pod ředitelstvím,“ vyjmenovává Dudková, která měla až do roku 1990 spisovnu na starosti sama.

Historický zlom nastal pro spisovnu v roce 2010. Našla totiž nové a pravděpodobně trvalé sídlo ve fortu Tafelberg, který se po dlouhých jednáních s armádou stal majetkem FN Olomouc. „Stěhovali jsme se dva a půl měsíce. Přestože jsme na to měli firmu, bývali jsme tu každý den od rána do večera. Navíc jsme samozřejmě museli ty chlapy hlídat, aby při přepravě nic nevypadlo z auta a vše bylo správně uloženo,“ vrací se k náročnému přesunu. Archiv nyní využívá prostory centrální části pevnůstky, která byla vybudována na Tabulovém vrchu v letech 1839 – 1846 jako jeden z objektů tzv. fortového „věnce“ kolem Olomouce. „Uchováváme chorobopisy, z nichž nejstarší jsou z roku 1925, technickou dokumentaci čili plány, spisy z ředitelství, včetně korespondence, směrnice, mzdové listy od čtyřicátých let, ale taky příjmové listy, protože kdysi byl v nemocnici centrální příjem, do nějž se zapisovalo nejen přijetí pacienta, ale také jeho stav při propuštění. V těch se hodně hledalo, když se například jednalo o odškodnění nuceně nasazených za války,“ shrnuje obsah bezmála sedmi kilometrů dokumentů vedoucí Oddělení centrální spisovny.

Každá klinika má ve fortu svou vlastní místnost, některá pracoviště už expandovala do dvou. „To je případ třeba první interny, kde mají z povahy svého zaměření obrovské množství chorobopisů. Nárůst je ale vidět i na jiných klinikách. Do chorobopisů se pak zpětně nahlíží, a to buď lékaři z klinik, nebo prostřednictvím ombudsmana a čas od času taky studenti. Středoškoláci sem chodí jednou za rok na exkurzi, aby věděli, jak fungujeme a jak o dokumenty žádat,“ dodává Dudková s tím, že spisovna eviduje zhruba čtyři sta výpůjček ročně, ať už zdravotnických nebo nezdravotnických.

Stačí zběžná procházka archivem a je jasné, že jakkoliv je objekt velký, jeho kapacita už pro uchovávání nemocničních dokumentů pomalu přestává dostačovat. „Pár míst se ještě dá najít, ale moc jich není,“ přitakává Dudková. Volného místa ubývá přesto, že se v pravidelných intervalech staré materiály skartují. „Skartujeme staré rentgeny nebo dokumentaci z transfuzního oddělení. Vše se musí nejdřív vytřídit a popsat. V minulých letech jsme skartovali ročně až čtyřicet tun rentgenů a kolem dvaceti tun papíru. Teď už čísla nejsou tak vysoká,“ doplňuje Dudková.

Nepomohly by spisovně FN Olomouc moderní technologie a digitalizace zdravotnické dokumentace? „Fandím tomu, ale investice do uskutečnění takového záměru by jistě byly obrovské. Navíc, co se bude dít, když budeme bez elektřiny? A datové nosiče taky nepovažuji za zcela důvěryhodné. Takže já přece jen preferuji papír, ten vydrží i tisíc let,“ konstatuje Miloslava Dudková, která archivování dokumentů největšího zdravotnického zařízení v Olomouckém kraji zůstala věrná více než 36 let. V září však odchází do penze a přiznává, že se na ni těší. „Mám spoustu plánů, doufám, že stihnu věci, které jsem s prací stihnout nemohla,“ uzavírá Miloslava Dudková.