Olomoucký záchranář Martin Pospíšil napsal vtipnou povídkovou knížku ze svého života, Poslední pomoc

Martine, je to tvoje prvotina, jsi nervózní jak budou čtenáři reagovat?
Ani ne tak nervozní, jako spíš vyděšený. V určitých pasážích se čtenářům ukazuji zcela nahý a to mnohdy v dosti chladném počasí. Navíc nenechávám nit suchou jak na přátelích, tak na rodině, a vůbec všech, co jsem kdy potkal a byli něčím zajímaví. Je proto docela možné, že mě krátkodobý exil v zemi, která nevydává zločince, nemine. Na druhou stranu se budu s motýlky v bříšku těšit, jaký bude ohlas. Věřím, že kniha vykouzlí úsměv na tváři nejednoho čtenáře a jsem připraven přijmout jak cukr, tak bič.

Co můžeme od knížky čekat?
To bude záležet na "typu čtenáře". Kniha je nabitá opravdu nevšedními zážitky protkanými sarkastickým, ironickým a občas cynickým humorem (na ten jsme my Češi specialisté). Věřím, že konečný dojem bude veskrze pozitivní a kniha si své příznivce najde. Na druhou stranu je také plná tabu, o kterých se ve společnosti (zatím) nemluví. Proto si myslím, že starší čtenáři nebudou mít pro mnohé situace pochopení, protože v době jejich dospívání nebylo něco takového absolutně přípustné a dostupné. Zatímco mladší generace, se v mnohých povídkách shlédne a možná i pozná a řeknou si: " Ne asi! To je napsaný přesně ze života!" 

Jsou opravdu ty příběhy v knížce z tvého života nebo jsou některé pasáže pro lepší "umělecký dojem" upraveny?
Snažil jsem se o autenticitu, aby se čtenář při četbě opravdu přenesl do příběhu a měl pocit, že jej prožívá spolu s autorem. Pro dosažení takového efektu je důležité, aby historky nebyly přehnaně načančané a nebo od pohledu neuvěřitelné. Všechny povídky se mi (bohužel) doopravdy staly. S oblibou o své knize však říkám, že je to fikce založená na faktech. Tím získávám určitý prostor pro manévrování v případě vynoření se některých trestních oznámení nebo pěsti na oko. Jména ženských postav byla v zájmu zachování mezilidských vztahů a celistvých rodin záměrně změněna. Dalo by se však říct, že ten knedlík a to maso jsou skutečné, jen omáčka je občas trošičku dochucená. Kde přesně však je ta hranice, to je již pouze a jen na čtenářově fantazii. A to je, myslím, dobře. 

Která povídka je tvoje nejoblíbenější a o čem pojednává?
Víš, to jde těžko říct. Při tvorbě a opravách této knihy jsem musel každou povídku přečíst asi tisíckrát! Až už jsem si říkal: "Co to tam píšeš Martine? Vždyť to není absolutně vtipný!" a měl jsem sto chutí určité pasáže vyškrtat a jednou i celou knihu spálit. Naštěstí mi smích u pár reprezentativních vzorků ukázal, že to, alespoň na poprvé, vtipné je. Teď, s odstupem času, se mi asi nejvíce líbí povídka "Beznaděj" , nebo "Bezmoc"? Sorry, je to trapný, ale teď si za boha nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje má vlastní povídka. Každopádně pojednává o tom, jak jsme při studiích na fakultě dostali za úkol takový originální sociální experiment, který nás přinutil strávit, a hlavně přežít, týden jako bezdomovci na Ostravském hlavním nádraží. Pili jsme krabičák, spali na kartonech v rohu nádraží, prali se s ostatními bezdomovci o jídlo a peníze sháněli žebrotou a vybíráním automatů. Bylo to... obohacující. 

Kdy se koná křest a kde si můžeme knihu zakoupit?
Křest se bude konat 20. října v komorní atmosféře ve Velké Bystřici a následně budou oslavy pokračovat v centru Olomouce. To už tak komorní nebude a pravděpodobně to dá vzniknout dalším, novým povídkám do druhé knihy, na které již pracuji. Posledních pár kusů si můžete zakoupit již teď ne e-shopu nakladatelství Beletris. Dalších tisíc výtisků bude k dostání nejpozději 30. listopadu na pultech všech dobrých knihkupectví, takže pokud tápete s vánočním dárkem - nic nepotěší více, než vtipná kniha do sychravého počasí, a ještě k tomu od krajana.