Z Olomouce do Švédska. Nebyli pandemií utrápeni. My nejsme tak pozitivní, říká Tótová

Vyjížděli jste v neděli 8. listopadu. Jak probíhala cesta?
Jeli jsme autem přes noc. Vyjeli jsme asi v šest hodin večer z Olomouce. V Göteborgu jsme byli asi okolo šesté hodiny ráno. Byla to dlouhá cesta… V Německu žádná kontrola na hranicích nebyla, všechno bylo v pohodě. Projeli jsme Německem, v průběhu nás ani nikdo nezastavoval.

Čekala vás pak cesta trajektem z Rostocku do Trelleborgu…
Měli tam samoobslužné odbavení. Na trajektu byly povinné roušky. Ovšem nebyly omezeny rozestupy nebo počet lidí u stolu. Bufet fungoval bez omezení a jídlo si člověk mohl dát normálně. Jedině byl zavřený obchůdek. Na trajektu se lidé ale moc nezdržovali, jak jsme na něm byli brzo ráno.

Kontrolovali vás někde policisté?
Ve Švédsku už ano. Když jsme vystupovali z trajektu. Ptali se nás, proč sem jedeme, na jak dlouho a co zde budeme dělat. My jsme jim naše osobní důvody řekli. Oni to úplně v pohodě chápali. Byli usměvaví a byla s nimi i sranda.

„Ptali se nás, proč sem jedeme, na jak dlouho a co zde budeme dělat."

Co za opatření mělo v té době Švédsko, které vsadilo na mírnější omezení než třeba u nás?
Roušky se ve Švédsku nenosí. Mají ale třeba zavřené kluby, o víkendu nalívají alkohol jen do deseti hodin. Až teď někdy to začne platit pro každý den. Omezené jsou ještě sportovní utkání, takže se hraje bez diváků. Jinak se ale trénuje dál. Kluci si třeba chtěli zaboxovat, ale vzhledem k aktuální situaci nepouští do takových míst nové členy. Ve větších takových sportovišť prý ale ano.

Jak se opatření projevila?
Nepřipadala jsem si tam, že by nějaká pandemie vůbec byla. Nebylo to tam moc znát. Roušky nosili ti, kteří chtěli. A když už ji někdo měl, bylo to v obchodním centru. Ani se nedá říct, jaká věková skupina je nosila nejvíce.

A co večerní hodiny ve městě?
Když jsme šli třeba do města okolo desáté hodiny, tak tam bylo prázdno. Bylo tam jen minimum lidí a nikde se neshromažďovali.

Mají to nastavené hlavně na vlastní odpovědnosti lidí…
Ano, respektovali to. Ani na nich nebylo vidět, že by byli utrápeni covidem. Měli úsměv na tváři a byli milí. Ani v restauracích nebyla nějaká omezení, že bychom třeba museli sedět jen po dvou. Obchody a restaurace fungovaly normálně.

Jak jste si připadali, když jste se vrátili do Česka?
Když jsme se vrátili do Česka, tak to bylo pro mě docela normální. Člověk si vezme roušku a tak. Ale ta mentalita je asi jiná. My nejsme tak pozitivní a usměvaví. Jde to docela poznat v očích lidí.

„Mentalita je asi jiná, my nejsme tak usměvaví."

Jak tuhle cestu vlastně vnímali blízcí?
Obavy třeba rodičů tam byly. Ono jim to nevadilo, ale spíš se báli, abychom tam někde nezůstali. To se naštěstí nestalo.

Test na covid jste nemuseli mít, že?
Ne. A to ani do Německa. Oni ho sice vyžadují, ale netýká se to transferu přes zemi.

Vrátili jste se 15. listopadu. Následující den byste měli povinné testy v Česku…
Naštěstí to dobře vyšlo. Vychytali jsme to. Třeba se tam na jaře zase podíváme.