V poslední době někteří lidé vedou debaty o tom, jak by měl být financován provoz České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo), tedy veřejnoprávních médií. Jak se na to díváte vy?
V překotných změnách bych byl velmi opatrný, snahy o zestátnění a změnu financování jsou extrémně nebezpečné. Veřejnoprávní média jsou křehká, musíme se je snažit udržet minimálně v tom stavu, ve kterém je máme dnes. Když se podíváme na naše geografické prostředí, například Visegradskou čtyřku (V4), vidíme snahy o likvidaci svobodné a silné veřejnoprávní žurnalistiky. Například slovenská RTVS nemá po odchodu kvalitních novinářů téměř žádnou kredibilitu a existuje podezření na politické vlivy. V jejím vysílání se objevují proruské, pročínské a antiamerické tendence. RTVS na Slovensku prostě neplní funkci silného veřejnoprávního média.

A v jiných zemích to je ještě horší.
V Polsku veřejnoprávní média už prakticky neexistují a jsou z nich prakticky státní média. Změny tam nastaly už před pěti lety, kdy vyhrála parlamentní volby dnes vládní konzervativní strana Právo a spravedlnost. Po volebním vítězství do veřejnoprávní televize a rozhlasu dosadila nové vedení, které propustilo stovky zaměstnanců. Další novináři odešli sami. Dnes tato média slouží vládnoucí straně, opozice dostává jen minimální prostor a mnozí redaktoři jsou servilní současné vládnoucí politické reprezentaci. Otřesná je i situace v Maďarsku, kde veřejnoprávní média úplně ztratila svou nezávislost a jsou plně v područí vlády. My jsme posledním článkem z V4, kde máme jakžtakž silná veřejnoprávní média, zvlášť Českou televizi. Právě ta je v porovnání s médii, které jsem jmenoval, vcelku sebevědomou institucí. Druhou otázkou pak je, jak u nás funguje systém mediálních rad.

V letošním roce vzbudilo ve společnosti rozruch zvolení Lubomíra Xavera Veselého, Hany Lipovské a Pavla Matochy do Rady ČT.
Do mediálních rad se reálně dosazují lidé na základně kvazipolitické volby. Vzpomeňme si například na uniklý dokument šéfa volebního výboru Stanislava Berkovce, který lustroval kandidáty Rady ČT podle jejich vztahu k hnutí ANO a řediteli ČT Petru Dvořákovi. Členy mediálních rad mají poslanci podle zákona volit a odvolávat tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Obávám se, že ne vždy politici jednají tak, aby tento smysl naplnili. Způsobů, jak politicky paralyzovat veřejnoprávní média, je spousta. Ať už změnou financování, tak třeba také neschválením výročních zpráv nebo právě obsazováním mediálních rad politickými trafikanty, kteří zase mohou jmenovat a odvolávat generálního ředitele.

Jsem si jistý, že forma koncesionářských poplatků je jediný možný systém, abychom si udrželi veřejnoprávní média

Je současné řešení skrz koncesionářské poplatky nejlepší?
Jak jinak zaručit, aby bylo veřejnoprávní médium finančně nezávislé na politicích, inzerentech nebo bohatých vlivných lidech než tak, že si ho prostě budeme platit a kontrolovat my všichni?

Nejsem mediální teoretik, ale myslím si, že forma koncesionářských poplatků je teoreticky jediný možný systém, jak si udržet co nejvíce nezávislá veřejnoprávní média. Jinou otázkou je pak praxe.

Nemáte obavy, že mediální krize jako je v Maďarsku nebo Polsku může nastat i v naší zemi? Mluvil jste například o tom, že volba do Rady ČT je kvazipolitická věc.
Musíme si dávat pozor. Demokracie vydrží jen tehdy, pokud ji všichni budeme chtít. To je její síla a zároveň největší slabost. Pokud ji chtít nebudeme a přizpůsobíme se jinému režimu, tak logicky nebudou existovat ani silná veřejnoprávní média, protože v takovém případě jako společnost rezignujeme na hledání pravdy.

Pro mě jsou zachování demokracie, svobody a důstojnosti každého člověka zásadní témata. Nechci, aby se naše směřování otočilo směrem ke státům, kde se na tyto hodnoty vykašlali.

V Polsku, Maďarsku a na Slovensku neexistuje ze strany veřejnoprávních médií nezávislá a objektivní žurnalistika. To je prostě fakt, který nelze přehlížet.

Na Slovensku naštěstí vznikla jiná, silná a nezávislá média, která fungují. Stejné záblesky lze vidět i v Česku. Jsou tu některá soukromá média, která dokážou udržet kvalitu informování a věnují se i investigativní a analytické žurnalistice.

Foto: Markéta Křížová - LŽŠ 2020

Vy v Deníku N máte na české poměry odlišné financování. Nevlastní vás žádný oligarcha, ale máte to postavené na předplatném. Ukazuje se to jako nejlepší varianta?
Je to vlastně taková forma dobrovolných koncesionářských poplatků (smích). Narozdíl od veřejnoprávních médií máme situaci náročnější v tom, že musíme předplatitele přesvědčit obsahem, aby jim stálo za to vytáhnout peněženku a investovat své peníze do naší práce.

Je to velká motivace a projevuje se to na energii ve fungování redakce. Mám možnost srovnat to s prací v Českém rozhlase, kde máte prakticky příjem jistý, protože koncesionářské poplatky se musí platit ze zákona.

Ale abych odpověděl na otázku: Že jde o dobrý model, ukázalo dění kolem koronaviru. Jsme jedno z mála, možná jediné soukromé médium, které nemuselo škrtat v platech nebo snižovat počet pracovních míst. Zatímco ostatní soukromá média stojí na financích inzerentů, kteří často během epidemie neměli byznys, a proto ani nezadávali reklamu, u nás stojí hlavní příjem na čtenářích.

Teprve ještě uvidíme, jestli dlouhodobě uspějeme. Vzor ze Slovenska ukazuje, že to funguje. I v Česku existuje hlad po nezávislých informacích a kvalitní žurnalistice.

Zprávy nevznikají zadarmo. Je dobré si představit, že za tím počítačem vždycky sedí konkrétní člověk, který tu zprávu zjistí a napíše. A další člověk, který ji zedituje a zkontroluje fakta. A další člověk, který opraví případné gramatické chyby. A další člověk, který vyfotí tu fotku do novin. A další člověk, který natočí podcast. A další člověk, který je za fungování média zodpovědný a tak dále a tak dále… Tito lidé musí být z něčeho zaplaceni, aby měli na živobytí. Pokud chcete mít jistotu, že novináři nejsou pod vlivem člověka, který má zájem na ovlivňování společenského dění, měli byste si zkontrolovat, kdo dané médium vlastní a platí. A posléze se rozhodnout, které informace vám stojí za to číst. Řeknu to jednoduše - žádná zpráva není zadarmo a někdo ji platí.

Média vlastněna politiky jsou navíc podle mnohých méně důvěryhodná. V tomhle máte výhodu.
Byznys model Deníku N je pro mě v současné době jediná cesta, jak se v soukromém médiu dostat do bodu, kde jako novináři nebudeme existenčně závislí na inzerentech a bohatých osobnostech, ale na sobě a na čtenářích.

Na druhou stranu znám plno novinářů například z Mladé fronty DNES a Lidových novin, kterým jejich angažmá v listu zaparkovaném ve svěřenských fondech premiéra nevyčítám, ale zároveň ani nezávidím. Někteří redaktoři se upřímně snaží tato média aspoň trochu držet nad vodou a dělají svou práci nejlépe, jak ve své situaci mohou.

Vždycky na ně ale bude pohlíženo tak, že pracují v zájmu Andreje Babiše. A v mnoha případech to tak opravdu bylo. Na povrch vyplavalo také několik nahrávek, které usvědčily Andreje Babiše z pokusů ovlivňovat obsah v těchto listech.

Předpokládám tedy, kdyby Deník N koupil nějaký oligarcha, že byste tam nezůstal.
Okamžitě bych odešel.

Foto: Markéta Křížová - LŽŠ 2020

Jak byste definoval kvalitního novináře?
Kvalitní novinář by měl být zvídavý, měl by se snažit dobrat pravdy a brát žurnalistiku jako poslání, ne pouze jako povolání. Novinařina je těžký obor, protože se člověk musí neustále orientovat v aktuálním dění, být ve střehu. Taky musí umět odolávat tlakům ze strany politiků a veřejnosti.

Nemůžeme uvádět nepravdivé informace, protože bychom pak nebyli důvěryhodní. Je samozřejmě lidské udělat chybu a nemůžeme si nalhávat, že je nedělají ani novináři. V solidním médiu ale takovou chybu přiznají, opraví ji a omluví se. Narozdíl od dezinformačních médií, kde se se lží, polopravdami a manipulací pracuje jako s účelovým nástrojem, kterým se snaží záměrně uvést konzumenty v omyl.

Novinařina nikdy nekončí s koncem pracovní doby, takže musíme být odolní vůči stresu. Myslím, že povahové vlastnosti a hodnoty člověka jsou mnohem důležitější, než například vystudovat žurnalistiku. Člověk tu profesi musí mít hlavně rád. Šéf katedry žurnalistiky na olomoucké univerzitě Petr Orság nám vždycky říkal, že novinařina je hobby obor. To bych podepsal.

Splňujete tedy podle vás definice, které jste vyjmenoval?
To je dobrá otázka. Mám tu profesi rád. Snažím se ve své práci u každého tématu dobrat pravdy a jsem přirozeně zvídavý. Teprve se učím zvládat určitý tlak a stres. V rozhlase už se mi stalo, že jsem zkolaboval. Mám od té doby úzkostné stavy a je pro mě náročné najít čas na psychickou hygienu, u které se vyhnu novinařině.

Sekl jsem sebou na zastávce, pak jsem dva týdny nevylezl z bytu

Spousta mladých lidí si prošlo tím samým. Jak by se proti takovým stavům měl novinář chránit?
Nejdřív si člověk musí uvědomit, že to riziko hrozí. Já si to bohužel uvědomil až ve chvíli, kdy se to stalo. Byla to paradoxní situace, kdy jsem šel do práce o hodinu dřív, protože jsem mířil na kurz ohledně zvládání stresu. Ale už jsem tam nedošel. Sekl jsem sebou na tramvajové zastávce a pak jsem dva týdny nevylezl z bytu, protože jsem byl v mdlobách a potil jsem se. Vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje. Obešel jsem kolečko doktorů, až jsem skončil u psychologa, který mi řekl, že trpím úzkostmi. Stalo se to v období, kdy jsem byl přepracovaný a prožíval k tomu ještě další životní problémy.

Musíte si uvědomit, že na prvním místě nejste novinář, ale člověk. Abyste byl dobrý novinář, musíte mít hodně energie, kterou do práce vložíte. Tu energii ale nejprve musíte někde nabrat. Je zásadní vědět o tom, že věci se dějí neustále a zpravodajství se nikdy nezastaví. Naopak. Pořád se zrychluje. Člověk si musí trochu násilně stanovit hranici, kdy končí jeho pracovní doba a začíná tzv. me time, který nesouvisí s prací. Není v lidských silách obsáhnout všechno dění světa.

Zároveň k té profesi ale patří i to, že vám prostě v noci naskočí notifikace, že se někde něco stalo a vy musíte nehledě na spánek nebo to, že jste na pivu s kamarády začít pracovat. To je daň novinařiny.

Čím to bylo, že jste došel k takovým úzkostem?
Jak už jsem říkal, moc jsem pracoval, nenastavil jsem si hranice a do toho řešil ještě další problémy. A taky jsem neměl moc zájmů mimo novinařinu, které by nasměrovaly mou pozornost jinam.

Pracoval jsem jako reportér Českého rozhlasu ve zpravodajství, měl jsem na starosti pražskou politiku a spoustu dalších témat. Pořád jsem někde běhal, točil reportáže, dělal živé vstupy. Často i několikrát do hodiny. Jednou na Radiožurnál, za 10 minut na Plus, za další čtvrthodinu na regionální stanici a do toho všeho sledoval dění kolem sebe. Měl jsem i víkendové a noční služby. Stávalo se, že vám editor třeba zavolal v hluboké noci, že někde masivně hoří, takže jste se museli do pár minut obléknout, mrknout na mapu, kam jedete, nastartovat auto a pak několik hodin vysílat a natáčet. Jel jsem takto nonstop bezmála tři roky a semlelo mě to.

Ukázalo se, že pracovat takhle usilovně ve zpravodajství je hodně těžké…
Je to strašně náročné. Tuhle práci už nikdy dělat nechci a obdivuju lidi, kteří si umí v životě nastavit přísný režim a zvládají to dlouhodobě. Ale dalo mi to ohromnou školu v rychlosti, přesnosti a hlavně disciplíně, kterou jsem v krvi moc neměl.

Taky jsem dřív dost pil alkohol, protože jsem se toho stresu neuměl jinak zbavit. Chodil jsem s kamarády v pátek do baru a odcházeli jsme se svítáním. Celý víkend jsem pak prospal a byl z celého týdne a kocoviny vyčerpaný. Byla to pro mě tehdy jediná možnost, jak si okamžitě vyčistit hlavu. Na jiné zájmy jsem si přes týden nenašel čas. Vůbec to nebylo zdravé období, podepsalo se to na mně a vedlo to ke kolapsu.

Co vám pomáhalo, abyste se zbavil úzkostí?
I po třech letech se je stále ještě učím zvládat. Předtím jsem nikdy moc nesportoval. Začal jsem chodit několikrát týdně do bazénu, občas jezdím na kole. Taky jsem se vrátil k hudbě a hraju častěji na piano, chodím s kamarády na kafe, hraju s nimi deskové hry, procházím se, čtu si, občas zajdu na nějaké alternativní divadlo nebo drag show, starám se doma o naše kocoury, sleduju seriály, učím se italsky. A taky jsem si našel psychoterapeuta. Zkrátka se věnuju víc sobě a rozvíjím to, co mě baví. Důležitou součástí jsou mí přátelé, které absolutně nezajímá, že jsem novinář. Oni mě vrací zpátky na zem a bavíme se o normálních věcech. To je zásadní.

A dá se vůbec novinařina dělat celý život, když to je takhle náročné povolání?
To je velmi dobrá otázka. Neumím na ni ale odpovědět jednoduše proto, že je mi 27. Musel byste se zeptat novinářů, kteří tu profesi celý život dělají. Zatím jsem nabyl dojmu, že je to možné, pokud si dobře nastavíte pravidla a pokud neustrnete na jednom místě. Třeba Jindřich Šídlo tu profesi, pokud se nepletu, dělá už bezmála 30 let. Původně byl redaktor - a mimochodem velmi dobrý, prošel si i vedoucími funkcemi, pak dělal politického analytika, komentátora, napsal knižní rozhovor a dneska je glosátorem a moderátorem. Byl v několika redakcích a postupně se dostal do své dnešní role, která ho snad baví a naplňuje. Zůstal u jednoho řemesla, ale vyzkoušel ho v různých pozicích. Myslím, že to je cesta, jak se z toho nezbláznit. Člověk ale musí být pořád připravený na to, že se na to jednou vykašle a prostě s novinařinou sekne. I to se může stát.

Foto: Markéta Křížová - LŽŠ 2020

A co byste budoucím novinářům poradil, aby je to nesemlelo?
Je důležité si vytvořit vnitřní ulitu a naučit se být i bez té práce. Ve chvíli, kdy to děláte nonstop, máte to rádi a cítíte důležitost té profese, tak do toho vkládáte spoustu energie. Ale musíte ji taky někde nabírat, což jsem nedělal…

Předtím jste zmínil vašeho bývalého učitele z Olomouce Petra Orsága. Vy jste ale žurnalistiku nedostudoval. Neochudilo vás to o něco?
Mám jednu vlastnost. Jsem impulzivní a rozhoduju se podle toho, co mi osobně v určité životní fázi dává vnitřní smysl. Snažím se nedělat to, co si společnost myslí, že by mělo být normou. Na konci gymplu jsem se rozhodl jít studovat žurnalistiku, posloužila mi k tomu jednoduchá vylučovací metoda. Věděl jsem, že nejsem příliš manuálně zručný, matematika a přírodní vědy mi taky moc nešly, v tělocviku jsem měl čtyřky a v tu dobu už jsem psal do regionálního tisku. Věděl jsem, že mě zajímají lidi, jejich příběhy a vždycky jsem se stavěl proti nespravedlnosti. Myslel jsem si, že mi dá studium žurnalistiky dostatečný background k tomu, abych se mohl stát novinářem. Postupně jsem ale pochopil, že to je spíše o otevření dveří, sbírání kontaktů a teorii. Chtěl jsem tu práci dělat naplno a na nic nečekat. Univerzita pro mě ale byla obohacující i díky studentskému životu. Stejně jako většina studentů jsem chodil na párty a našel jsem si ve městě spoustu kamarádů. Tohle období už se nikdy nevrátí a doporučuju všem, aby si ho užili a později nelitovali, že jim proteklo mládí mezi prsty.

Jak jste si studentský život užíval například vy?
Myslím, že by mě ještě dneska poznali ve Vertigu, v “patnáctce”, Belmondu a dalších podnicích (smích). Tímto ale samozřejmě nikoho nenabádám, aby nedostudoval. Když má člověk o studium zájem a přináší mu to, co potřebuje, ať do toho samozřejmě vloží spoustu své energie. Každý máme unikátní životní cestu a moje zkušenost je nepřenositelná.

Na vysoké škole jste s dalšími lidmi založili univerzitní rádio UP AIR. Jak na to vzpomínáte?
Byl to skvělý zážitek. Když rádio vzniklo, byla okolo toho až euforická atmosféra. Bylo to takové punkové prostředí. Vysílali jsme mezi banánovými krabicemi, neustále jsme měli nějaké technické problémy a žvatlali jsme do éteru strašné hovadiny. Já jsem měl to štěstí, že jsem ještě společně s Aničkou Kociánovou a naším pořadem Máme řečí jako Palacký zahajoval celé vysílání. Cítil jsem se jako při rozjezdu ČT24, jen s tím rozdílem, že nás poslouchali asi tři lidi. Pořad jsme pak zrušili a já si vymyslel vlastní, kam jsem si zval různé hosty nebo svoje spolubydlící, se kterými jsme dělali různé on air výzvy.

Jaké máte na mysli?
V jedné epizodě jsme si třeba koupili dvoulitrovou láhev vína a vyzvali posluchače, aby nám kladli jakékoliv bizarní dotazy. Během půl hodiny jsme to vypili, odpovídali na otázky a posluchači měli možnost sledovat, jak se pod vlivem alkoholu jaksi... mění moderátorské schopnosti. V dalších dílech jsme vyprávěli velmi nekorektní vtipy, vedli nepříjemné rozhovory s různými lidmi nebo zpívali karaoke. Vedení univerzity z tohoto formátu nebylo zrovna nadšené, ale byl to ve své době nejposlouchanější pořad. Studentské projekty jsou od toho, aby se v nich pokoušely hranice, a to jak vlastní, tak i hranice onoho studentského média. Studenti by se neměli bát dělat věci, které se běžně nedělají, protože později už na to v seriózním tisku samozřejmě nebude prostor. Je dobré překračovat zažité limity, vycházet z komfortní zóny a hledat svůj autorský rukopis.

Foto: Markéta Křížová - LŽŠ 2020

Je pro vás praxe o hodně důležitější než samotné studium?
Škola mi toho dala spoustu. Hodiny s Viktorem Jílkem jsou nezapomenutelné. Díky němu jsem se naučil pořádně česky. Já toho člověka opravdu profesně miluji. Je to rázný, ale zároveň milý člověk, který vám toho hodně předá. Obecně si myslím, že by se na českých katedrách žurnalistika měla více pěstovat praxe - a to nejen spoluprací s médii, ale vlastní činností.

Studenti by se měli naučit, jaké to je, stát před velkým davem a moderovat, měli by vědět, jak používat šifrovanou komunikaci se zdroji, měli by umět perfektně stříhat zvuk a lámat noviny, umět se postavit před kameru, vědět, jak rozmluvit člověka, který vám nechce nic říct, umět napsat žádost o informace podle zákona číslo 106/1999 Sb., měli by znát nejnovější technologické trendy a pracovat s nimi a tak dále. Nejsem si jistý, jestli z českých kateder žurnalistiky vycházejí lidé, kteří jsou takto připraveni do praxe. Velká část šéfredaktorů vám dneska řekne, že raději zaměstná člověka, který má vystudované například právo, kterému by se pak v psaní věnoval.

V dnešní době se novináři finančně moc nemají. Začátečník musí zpočátku chodit i na jiné brigády, ne?
Ano. Já jsem třeba v jednom ze zmiňovaných klubů pracoval jako šatnář. Dřív jsem taky vydával hamburgery ve známém řetězci rychlého občerstvení, protože jsem si musel přivydělat, abych mohl studovat a zároveň pracovat jako stážista nebo externista v médiích, kde jsem dostával směšné peníze. S médii spolupracuji nebo v nich pracuji přes deset let. Trvalo docela dlouho, než jsem byl poprvé spokojený se svým platem a nemusel se živit ještě něčím dalším.

Dnes funguje praxe 20, 20, 20

Čím to, že je tak obtížné, aby se novinář dostatečně uživil od samotného začátku?
Myslím, že to je velká chyba spousty médií, že si sama nevychovávají, nepiplají a nedokážou za důstojný plat udržet své lidi. Ono není zase tak jednoduché, udělat z člověka dobrého novináře a zároveň si vybudovat solidní jméno. Chce to čas, spoustu práce, zdrojů, kontaktů a co nejméně chyb. Kvalitní a důvěryhodný novinář je velká síla a může vám přitáhnout spoustu čtenářů, diváků nebo posluchačů. Takový člověk ale něco stojí. Některá média si to uvědomují, některá ne.

Možná se pletu, ale myslím, že to byl mediální analytik Filip Rožánek, který jednou někde říkal, že dnes funguje praxe 20, 20, 20. Dvacetiletý člověk, který za dvacet čistého pracuje dvacet hodin denně. To se dneska opravdu děje. Pak takový člověk ale velmi rychle vyhoří.

To nezní úplně optimisticky.
Ze začátku se to dá chápat. Taky jsem na začátku pracoval za pár stovek, maximálně několik tisíc. Z toho se ale dlouhodobě vyžít nedá. Čím víc se té profesi věnujete, čím víc máte zkušeností, tím víc samozřejmě jdete vidět a tím větší máte logicky cenu. Pak už nemáte problém najít práci, média o vás často projeví zájem sama.

Dnes je ale problém tyto zkušenosti vůbec někde nabrat. Redakce by měly být otevřené i mladým a nezkušeným lidem a měly by mít programy, ve kterých velmi rychle odhalí, jestli má onen člověk potenciál stát se dobrým novinářem. Pokud ano, tak by si ho mediální dům měl vychovat, naučit řemeslo, udržet si ho a odpovídajícím způsobem zaplatit. To je ale samozřejmě mnohem zdlouhavější proces, než přetáhnout “hotového novináře”.

Je to ale škoda. Byla by to win-win situace na obě strany, zas tak moc dobrých novinářů po světě nelítá.

A pak je tu ještě další věc. Redakce jsou poměrně naplněné a nejsou zas tak bohaté, aby mohly ve velkém nabírat nové lidi.

To, že v tuzemsku vznikl Deník N na zelené louce a dokázal přetáhnout desítky velmi dobrých novinářů, je něco až skoro neuvěřitelného. To je na české podmínky takřka zázrak. Nelze očekávat, že tu každý rok vyroste nový mediální dům.

Navíc je i těžké najít kvalitní, a hlavně nezávislé médium.
To je taky pravda. Proto doufám, že se bude enku dál dařit. Když si představím, co bych dělal, kdyby redakce skončila nebo už mě kolegové mezi sebou nechtěli, tak si těch možností umím představit jen pár. (smích)

Poslední otázka: Věnujete se ještě něčemu jinému než vašemu podcastu Studio N?
Občas moderuji nějaké debaty nebo jezdím přednášet na školy, ale v redakci se věnuji převážně podcastu. Narozdíl od Michaela Barbara z New York Times, který má na The Daily asi 20 lidí, jsem na Studio N sám, takže to zabere dost energie a času. Tu a tam napíšu taky nějaký text, ale zdá se mi, že mi to dá mnohem víc práce než ostatním, takže se tomu spíš vyhýbám. Občas taky píšu krátké zprávy do rubriky Minuta N, naposledy jsem u toho seděl do půl čtvrté ráno, když jsme s Petrou Procházkovou sledovali noční dění v Bělorusku po zmanipulovaných prezidentských volbách. A někdy prostě jen koukám kolegům pod ruce a učím se dělat dobrou novinařinu. Občas si mezi jmény, jako je Petra Procházková, Pavel Tomášek, Petr Koubský, Honza Moláček, vlastně úplně všemi, připadám pořád trochu nepatřičně. Ale to je asi dobrá zpráva.