Své životní úspory můžete utopit i za hry, které se tváří, že jsou zdarma

Vydal jste příručku varující před nástrahami skrytých plateb ve hrách, proč? Nikdo se u nás této problematice nevěnuje?

Přesně tak. Má hlavní motivace sepsat metodický dokument, příručku chcete-li, byla ta, že toto je téma, které není vůbec na evropské úrovni a možná i v celém světě vůbec řešena. Opravdu ty videohry, čím jsou kvalitnější a modernější, tak tím víc obsahují skryté finanční nástrahy. S rozvojem těch her zdarma, těch free to play her, které si můžeme stáhnout kdykoli a kdekoli zdarma, a pak nám následně nutí různé mikrotransakce. Ať už v té formě skryté nebo veřejné.  Tam právě je to velké riziko a nebezpečí. Právě proto jako odbor krizového řízení, kde pracuji jako krajský protidrogový koordinátor, řešíme namátkové závislosti, kam spadá závislost na videohrách.

Říkáte, že ty mikrotransakce jsou skryté i veřejné, čím se od sebe liší?

Ty otevřené jsou například, že si chci koupit do té hry balíček, kde jsou různé kostýmy, oblečky, které stojí určitou částku. V tomto případě víme, co kupujeme. Pokud to rodič tomu dítěti dovolí, musí tam vložit svou kreditku, odkud je pak ta částka stržena. Dobře, to je pořád ta lepší stránka těch mikrotransakcí. Sice není úplně v pořádku, že vkládáme peníze do té hry, ale pořád víme, co kupujeme.

A pak je ta druhá stránka.

To jsou ty skryté mikrotransakce. A tam je nebezpečí toho, že nevíme, co kupujeme. My kupujeme náhodný loot box, kterému já se velmi věnuji. Dalo by se to přeložit jako nějaká náhodná bedna s vybavením. Ono i to otvírání té bendy doprovází příjemné zvuky, pokud to otevíráme například na Playstationu na konzoli, tak u toho i vibruje ovladač. Je to takové emocionálně příjemné a dost to připomíná, když se hrají herní automaty, kde to také svítí a bliká, a to je ta první podobnost. A druhá špatná věc je, že nevíme, co tam je. My víme, co by tam mohlo být, ale nejsme si jistí, co nám tam může padnout.

Mají hry nějaký algoritmus, že sami poznají, na koho cílit?

Některé mají zabudovaný systém, který dokáže zjistit jaký jsme typ hráče.  Jestli jsme ten typ, co kupuje mikrotransakce jen občas, takže oni jsou pak schopni do toho balíčku hodit nějakou jednu skvělou věc a tím si mohou zajistit, že si opět ten balíček koupí. Pokud jsem ale hráč, který denně si koupí tři mikrotransakce, tak ten systém nemá důvod nám tam dávat ty dobré věci, protože ví, že budeme kupovat dál. Tohle jsou velké nástrahy, které se momentálně velmi řeší například ve Velké Británii, kde padl návrh, aby ty mikrotransakce byly kompletně odstraněny.

Jak se k tomu staví samotní vývojáři her? Gigant EA Sports se dočkal velké kritiky, že na tom postavil celou hru.

To neskutečně pomohlo. Pokud se tato problematika řeší, pokud je na ní poukazováno a má to nějaký vliv i v té politické rovině, tak to pomůže. Protože jak zmiňujete tu EA, tak ta vytvořila hru Star Wars Battlefront II, která byla kompletně založena na těch mikrotransakcích. My si koupili hru za 1 800 koror jen proto, abychom ji mohli pustit a ona do nás už v prvních minutách ládovala různé balíčky, náhodné lootboxy, které umožnily, aby byl hráč v té hře lepší. A to je zabiják těch her. Protože může být hráč, který to hraje poctivě a pak může být hráč, který má peníze, nacpe je do toho a pak je daleko lepší než ostatní. Tím zabijí ekosystém té hry. Strhla se obrovská nevole a tím, že to byla značka Star Wars, která už v té době spadala pod Disney a pro ně to byla velká rána, že se na ně ukazovalo jako na zloděje. Hra pak byla stažena a vydána znovu, kde nebyl ani jeden lootbox. Takže v tomto případě to ten smysl mělo.

Neměli by spíš být poučováni rodiče? Přeci jen, řada z nich si myslí, že je to pouze neškodná hra.

Přednášel jsem sice i na školách dětěm, ale třeba i pedagogům. Je dobré informovat jak žáky, tak i ty dospělé. Přeci jen, když o tom povídám dětem, tak oni ví, o co jde. Ale ti rodiče vůbec netuší a je to pro ně něco zcela nového. Proto ta příručka, co jsme vydali bude postupně směřována i na rodiče, kde budou ty termíny zjednodušeny.

O jaké částky v těch mikrotransakcích jde? Jsou někdy přemrštěné?

Hra For Honor měla jednu mikrotransakci, která stála 18 000 korun.  A za těch 18 000 korun jsme si mohli koupit všechna gesta a animace pro toho našeho rytíře. Nebo jsme si tu transakci mohli dovolit zdarma, pokud jsme dva a půl roku každý den zapnuli tu hru. Pokud se člověk jednou nepřihlásil, všechno se smazalo a musel začít dalšího dva a půl roku znovu. Což opravdu je něco strašného a je to to, co zapříčiní nejen to utrácení, ale i vznik té závislosti, kdy jsme nuceni každý den sednout k té televizi. 

Bavíme se o PC a konzolích, ale problém je to i mobilních her. Telefon máme vlastně v ruce skoro pořád.

Už mám představu o navazujícím projektu, kde bych se soustředil čistě na ty mobilní hry, kde je to ještě větší nebezpečí, kde vlastně stačí jedno gesto. Chtěl bych jen říct, že se snažím na to nahlížet, jak v tom dobrém světle, tak i v tom špatném. Ale snažím se držet v tom neutrálním módu, abych poukázal na ta nebezpečí, ale i na to, v čem mohou být hry prospěšné. Je to světový fenomén a součást naší kultury. Určitě bych je nezatracoval.