Tým vědců, ve kterém je i docent z olomoucké univerzity, objevil v Brazílii novou čeleď brouků

Vědcům se již podařilo popsat většinu čeledí brouků a objevy nových vývojových linií na této úrovni jsou tak nyní naprosto výjimečné. Nedávný objev zcela nové skupiny brouků z brazilského pralesa proto vzbudil velký ohlas nejen v odborných kruzích. „Tito brouci dosud unikali pozornosti vědců zejména z důvodu jejich malé velikosti a také skrytého způsobu života v půdě a pralesní hrabance. Při první expedici byly objeveny pouze dvě larvy. Jelikož je nikdo nedokázal identifikovat, byly v laboratoři dochovány do dospělosti. Shodou okolností se jednalo o zástupce obou pohlaví," popsal nečekaný objev Robin Kundrata, který na výzkumu této skupiny brouků spolupracoval s kolegyněmi z Brazílie a Německa.

Překvapením pro entomology bylo, že samec měl oba páry křídel včetně krovek a byl plně letuschopný, kdežto samice byla bezkřídlá a vzhledem připomínala svou larvu. „Tento jev, kdy si jedinec zachovává i v dospělosti některé larvální znaky, se nazývá neotenie. U brouků většinou daleko nápadněji ovlivňuje samice,“ podotkl Kundrata.

Entomologové nakonec v Brazílii objevili celkem tři druhy této unikátní linie a zařadili je do dvou rodů. Nazvali je Jurasai a Tujamita, což jsou výrazy pocházející z tamějších domorodých jazyků. Kombinace detailního studia morfologie všech vývojových stádií spolu s výsledky analýzy DNA následně ukázala, že se jedná o zcela novou samostatnou vývojovou větev brouků, která si zaslouží status čeledi a dostala název Jurasaidae.

„Objev této čeledi nám přináší spoustu nových poznatků o evoluci neotenie u brouků. Ta vznikla několikanásobně a u každé skupiny se nemusí projevit stejně výrazně. Oba rody Jurasaidae jsou toho zářným příkladem. Zatímco samice rodu Jurasai jsou na první pohled téměř k nerozeznání od svých larev, samice rodu Tujamita mají alespoň některé části hlavy a hrudi částečně podobné dospělým samcům," přiblížil zajímavou morfologii nově objevené linie Kundrata.

Díky tomu, že neotenické skupiny s nelétavými samicemi okupují kvůli omezené schopnosti šíření relativně malé areály a jsou většinou silně závislé na biotopech s dlouhodobě stabilními klimatickými podmínkami, stávají se podle Kundraty výbornými indikátory historických refugií tropických deštných lesů v obdobích se sušším klimatem.