FOTO: Redakce Olomoucké Drbny navštívila děti z mateřinky pro sluchově postižené

V úterý 26. listopadu v dopoledních hodinách se redakce Olomoucké Drbny spolu s panem ředitelem Střední průmyslové školy strojnické Olomouc, se kterou bude Drbna v úterý pomáhat, vydala na adresu Kosmonautů 4 v Olomouci, kde sídlí Střední, základní a mateřská škola pro sluchově postižené Olomouc. Základním posláním celé školy je především výchova a vzdělávání sluchově postižených dětí či dětí postižených více vadami od věku tří let.

Vzdělávání v této instituci vychází ze své stodvacetileté tradice a zakládá si především na odborném, osobním a přátelském přístupu speciálních pedagogů. Zároveň respektuje potřeby komunity sluchově postižených.

Redakci Olomoucké Drbny hned u vchodu přivítaly velmi milé paní učitelky, které nás zavedly do velké místnosti, kde se již shromažďovaly děti. Naše přítomnost jim vůbec nevadila, ba naopak jsme si připadali, jako kdybychom do školky patřili. Zásluhu na tom má jistě i paní ředitelka, která s námi byla po celo dobu naší návštěvy a ochotně nám vysvětlovala a ukazovala, jak to ve školce a škole chodí.

„My jsme si pro vás s dětmi připravili písničky, které bychom vám rádi zazpívali,“ usmála se na nás jedna z paní učitelek.

Postupně jsme byli svědky Mravenčí ukolébavky a řady vánočních koled v podání dětí z mateřinky pro sluchově postižené. A nutno dodat, že kdybychom nevěděli, že se jedná o děti zdravotně postižené, nepoznáme to. Paní učitelky zpívaly, ukazovaly slova znakovým jazykem, děti po nich znakový jazyk opakovaly a do toho u vybraných písniček používaly hudební nástroje. Děti byly velmi trpělivé a vystoupení si velmi užívaly.

Po vystoupení, které bude moci zhlédnout v úterý na náměstí i široká veřejnost, se děti odebraly do svých tříd, kde začalo vyučování. A my jsme tak měli možnost nahlédnout pod pokličku výuce sluchově postižených dětí a i během této krátké chvíle jsme si uvědomili, jak je nesmírně těžké spojit obyčejnou výuku s výukou takto postižených dětí.

„Víte, každý řekne, že sluchově postižení lidé to nemají zase tak těžké. Vždyť si můžou všechno přečíst. To ale není pravda. Pro takového člověka je úplně jiné slovo být a jsi. Jsou to pro něj dvě naproto odlišná slova, která se musí naučit nezávisle na sobě. Dalo by se to připodobnit třeba k češtině a k francouzštině, kdy sice písmena poznáte, ale absolutně nechápete význam slova, pokud se ho nenaučíte,“ vysvětlila nám paní ředitelka.

Pak nás ještě paní ředitelka vzala do třídy základní školy, ve které měla zrovna praxi studentka pedagogické fakulty, a tak jsme se i od ní dozvěděli, jaké je to pracovat s dětmi sluchově postiženými a že je to obrovská zkušenost, kterou jinde nanajde.

Naše návštěva se chýlila ke konci. Jen velmi neradi jsme se začali loučit s paními učitelkami a děkovali jim nejen za to, že nás dnes tak pěkně přivítaly, ale i za to, jak úžasně se chovají k dětem a jak velkou trpělivostí oplývají.

Nakonec nás velmi potěšila slova paní ředitelky, která prohlásila, že nejraději z celé práce má chvíle, kdy učí, ale dnešní dopoledne bylo tak skvělé, že těmto chvílím může směle konkurovat.