RECENZE: Hřebejkův Rodinný přítel a prázdnota v něm

Pokud chcete na Zahradnictví do kina, rozhodně od něj nečekejte Pelíšky. Absolutně ne, budete zklamaní, jdete na film, který s Pelíšky nemá nic společného.

Chápu, že jako reklamní tah je to trefa do černého. Využít jméno kultovního filmu, který rok co rok na Štědrý večer sleduje většina domácností, je skvělý krok.
Pozorujeme osudy Jindřicha, kterého z Pelíšků známe v podání Jiřího Kodeta. Jeho mladší já hraje v Zahradnictví Martin Finger. Tady veškerá spojitost s Pelíšky končí, dále už je to jiný film. Jiný v každém ohledu.

Pelíšky jsou hravé, humorné, smutné a zároveň veselé, mísí se v nich všechno, stejně jako se mísí a mění pocity a životní osudy v každé době. Pelíšky pro mě jsou tragikomedií života. Odraz doby a života.
Naopak Rodinný přítel se mi jevil jako prázdná hra na city. Odraz doby jsem neviděl a krom několika kulis tam podle mě nebyl.

Rodinný přítel se odehrává v jednom z nejtěžších obdobích českého národa. Čtyřicátá létá plná zrady, ustupování, strachu a ponižování. Ale ve filmu jsem to neviděl, všechno to zlo se jen tak přešlo. Ta sklíčená doba plná nejistoty se prostě jen tak přešla. Ve snímku vidíme pár hákových křížů, pár kabátů gestapa, ale to je vše. Do lágrů se pošlou manželé tří hlavních hrdinek a to je vše, co protektorát přinesl.
Jednoduchost a zkratkovitost pozadí mě na filmu mrzela nejvíc, absolutně žádná atmosféra doby, alespoň pro mě.

O čem to vlastně je?
K těm třem opuštěným ženám přijde Ondřej Sokol, který si sice umí skvěle hrát s dětmi a dělat opičky, ale když už přijde na opravdu vážnou scénu, tak mu to tolik nejde. Ty tři opuštěné ženy, jsou opuštěné, protože jim zavřeli manžele a proto tu je Sokol, který se o ně jako správný rodinný přítel stará.
No a pak už klasika. Lidi v lágrech umírají, rodinní přítelové se stávají příteli pozůstalých manželek a mrtví se vracejí. A to jsou pak manželky smutné a rodinní přítelové už necítí tolik přátelství se svým bývalým přítelem.

Sesterské trio v podání Geislerové, Míčové a Melíškové fungovalo dobře a byla radost je vidět hrát. Teda Geislerová hrála pořád stejně, tak nevím, jestli to je dobře. Mě už to nebaví, ale zbylé dvě jmenované se mi líbily.

Naštěstí ve filmu bylo pár scén, které měly poetiku Pelíšků. Scény té úsměvné každodennosti, kterou zažíváme všichni, ale uvědomíme si to až ve chvíli, kdy to stejné vidíme na plátně. Hlavně postava Sabiny Remundové je skvělá a jsem si jistý, že nějakou takovou paní každý známe.
Děti jsou ve filmu krásně upřímné a tak by tu těžkou atmosféru (kdyby tam byla) pěkně odlehčily, ale takhle tam jen pronesou pár vtipných hlášek.

Někdy mi přišlo, že tvůrci tvořili uzavřený mikrosvět, který se skládal pouze z vily, ve které hrdinky bydlely a pár metrů prostoru za plotem, kam se umisťovaly odkazy na dobu. Sem tam něco z války, sem tam kolaborant, sem tam ruský voják, dělo. Ta blízkost symbolů asi měla upozornit na dobu, ve které se snímek odehrává, protože tou atmosférou se to opravdu nepovedlo.

Já jsem nic nečekal, šel jsem do kina s čistou hlavou a nechal se překvapit, co Hřebejk a Jarchovský vymyslí. Ale když jsem odcházel z kina, uvědomil jsem si, že nejsem zklamaný, že nejsem veselý, že je mi to prostě tak nějak jedno. Atmosféra, doba, emoce, nic z toho jsem ve filmu nenašel. Občas vtipná scéna, občas fajn hláška, uspokojující kamera, hudba, kterou jsem slyšel jen jednou. No, nevím, jestli chci vidět další díl. Snad opět jen proto, že tam třeba bude další návaznost na Pelíšky, další jedna postava… třeba.
Hřebejk a Jarchovský, to jsou velká jména, alespoň na našem malém kinematografickém rybníčku, takže se sám divím, jak to nakonec dopadlo. Velká jména udělala malý film, který možná vypadá velice, ale tím ostatním je menší. Přesto jsem rád, že se u nás takové filmy točí a jsem šťastný i za těch pár povedených scén.

Olomoucká Drbna hodnotí: 60%

Čtěte více:

• Sníh komplikuje dopravu na severu Olomouckého kraje,kamiony stojí
• Víkend v Olomouci patří florbalu. Čtyři nejlepší týmy světa zde odehrají Euro Floorball Tour
• ROZHOVOR: Hrát v muzikálu není nic lehkého, říká zpěvák David Deyl