Kumšt o obrazu, který neexistuje

Pánové Lasica, Kňažko a Labuda olomouckému publiku v představení v Divadle na Šantovce předvedli barevnou paletu emocí, kterou zpustila zdánlivá banalita: obraz, který tak úplně obrazem není, protože je celý bílý. A že je vnímání zvláště moderního umění individuální záležitost, které by však mělo mít své hranice vkusu. Tři přátelé, dva z nich s nesmiřitelně vyhraněnými názory a třetí z nich pendlující mezi nimi, aby se každému zavděčil. No schválně, kdo z vás se s podobnou situací v životě nesetkal?

Popravdě není snadné každému říct vše na plná ústa a raději se často snížíme k drobným ústupkům a lžím. Proto někdy pochválíme i naprostý kýč, abychom měli klid a udrželi si přítelovu přízeň. Tři excelentní slovenští umělci divákům ve hře Kumšt (Obraz) ukázali, jak těžké je stát si za svým názorem a jak kruté je poté nést následky svého postoje. Smutné téma z každodenního života v hořko-sladkém podání Milana Lasici, Milana Kňažka a Mariána Labudy připravilo vyprodanému hledišti neopakovatelný zážitek.

Marián Labuda ještě před představením zavzpomínal na Olomouc.

Jak vnímáte zdejší diváky?

Olomoucké publikum je vysoce odborné, rozumí květinám a nás jako hosty si i podle toho vybírá. Takové publikum potom u našich her rozkvete.

A co se týče města?

Jako voják v roce 1968 mi tu zbývalo pár týdnu do civilu. Tak jsme si dovolovali a hlasitě jsme po městě zpívali. Toho se báli i důstojníci a tak nás sbalili. Argumentovali tím, že kazíme pověst uniformy. Protože generál Šejna tehdy utekl na Západ a zaprodal pověst Československé armády. Proto nám říkali: „Aspoň vy se snažte chovat slušně, i když jste obyčejní vojáci.“

Hra Kumšt měla premiéru v bratislavském Štúdiu L+S už v roce 1997, divadlo společně proslavila dvojice Milan Lasica a Julius Satinský. V Olomouci jsme tak měli možnost vidět inscenaci, která se s úspěchem hraje už 18 let.

Yasmina Reza je francouzská spisovatelka, dramatička a herečka s židovsko-íránsko-maďarskými kořeny. Kromě Kumštu napsala i divadelní hru Bůh masakru.
 

Text: David Superata
Foto: Andrea Simperová