REPORTÁŽ: Jak se natáčí film v patnácti stupních pod nulou?

Olomoucký studentský spolek Nabalkoně před rokem rozšířil svůj záběr o filmovou sekci. Ta pod vedením mladého režiséra a scénáristy Lukáše Citnara vyprodukovala několik projektů včetně muzikálu Stojí hruška – tehdy ještě pod záštitou studentského spolku Absent 90s‘ – nebo krátkometrážní dokument Můj život s Kamilem. Nyní se zaměřili na nový projekt, historický kraťas Silvie o rodině, která v krutých zimních podmínkách utíká před morovou epidemií. V neděli 25. února jsem měl možnost účastnit se první fáze natáčení filmu. Spolu se štábem jsem v šest hodin ráno vyrazil z Olomouce a šílený natáčecí den mohl začít.

Natáčení si tvůrčí tým rozplánoval do tří fází, celkem bylo na plánu natočit šestnáct záběrů. Všeobecně známé tvrzení, že vše, co se může pokazit, se také pokazí, ovšem opět potvrdilo svou platnost. „Auto s herci trochu zabloudilo, budou mít hodinu zpoždění!“ oznámil nám režisér Lukáš Citnar krátce po příjezdu do základního tábora v obci Kněžpole. V tu chvíli bylo jasné, že první klapka podle plánu v osm hodin nepadne. Času ovšem není nazbyt, takže spolu s částí štábu stejně vyrážím na lokaci k rozbořenému kostelu v nedalekém Hutově. Dostat se tam není legrace, doprava ke kostelu uprostřed zasněženého lesa proto vyžaduje flexibilitu všech členů natáčecího týmu. Exteriérové natáčení v zimě s sebou navíc nese další komplikace, příprava placu trvá mnohem déle, než jsme původně počítali. Počasí taky nepomáhá. „Dělá mi starosti to slunce,“ mračí se Lukáš Citnar. „To je jak naschvál, na obhlídkách tady vždycky byla mlha jako blázen a teď takový jasno!“ Jeho režisérská představa o tmavém a pochmurném obrazu tak bere za své.

Kolem desáté na plac konečně dojíždí první herec, Polák Mariusz Osmelak, který si mimo jiné zahrál v českém filmu Lidice. První režijní pokyny jsou uděleny, plac připraven a první klapka může s drobným zpožděním konečně padnout! Kolem se srocuje štáb, všichni připraveni s dekami a čajem okamžitě přispěchat a poskytnout herci mezi záběry alespoň nějakou ochranu před pod kůži zalézajícím mrazem. Sledujeme Mariusze, jak se zarputile brodí sněhem ke kostelu. Kameraman Lukáš Panoch je ovšem perfekcionista, který rozhodně nejede na první dobrou. „Sjedeme to ještě jednou!“ zavelí se souhlasem režiséra nekompromisně. Nakonec se podaří natočit několik celků, tím však první fáze natáčení ještě nekončí. „Aby to v té ukázce vypadalo hezky, potřebuješ tam dostat detaily,“ radí Panoch režiséru Citnarovi. Detaily na nohy, detaily na obličej. Před kostelem i uvnitř. „V detailu na tvář potřebujeme zachytit nuance, změnu emocí,“ vysvětluje Lukáš Citnar Mariuszovi svou představu o záběru. Před natočením posledního záběru už režisér posílá část štábu pryč, aby přesun probíhal rychleji. Po druhé hodině odpoledne je první část hotová, ovšem s vědomím poměrně znatelného zpoždění. Všem je jasné, že se nestihne všechno a bude potřeba rozhodnout, které záběry dostanou přednost. „Hoši, jak my to teď uděláme?“ vystihuje Lukáš Citnar situaci, ve které se štáb ocitnul.

Po obědě v základním táboře je potřeba domluvit další postup. Ze stěžejní porady režiséra s jeho asistentem, Michalem Švarcem, a kameramanem Panochem vyplývá kvantum záběrů, které budou schopní realizovat. „Snad nezačne sněžit, to by byla teprve legrace,“ poznamenává Švarc. Druhá fáze natáčení, opět u kostela a na louce nad ním, může vypuknout až ve čtyři hodiny. Čas nás tlačí, protože je potřeba dokončit osekaný plán ještě před západem slunce. Na lokaci tentokrát spolu s Mariuszem Osmelakem musíme dopravit i Zuzanu Česákovou, kterou čeká velká herecká výzva – natočit v patnáctistupňovém mrazu hned několik záběru, ve kterých má na sobě pouze tenké, průsvitné šatičky. Kostymérka Markéta Zborníková spolu s maskérkou Radkou Duškovou odvedly výbornou práci, herci vypadají skvěle. Úkolem zbytku štábu je udržet je naživu ve vskutku smrtících podmínkách.

Po návratu na lokaci se daří poměrně rychle dokončit zbytek záběrů s Mariuszem u kostela a jde se na nejproblematičtější část natáčení. Zuzana se vydává na cestu doprostřed zasněžené louky. „Zuzi, seš hrdinka!“ povzbuzuje ji celý štáb, zatímco Michal Švarc si klepe na hodinky a ukazuje na slunce pomalu se sunoucí k obzoru. Je třeba to natočit rychle nejen kvůli času, ale především pro zachování herců ve stavu živých. Část štábu mezi záběry zahřívá Zuzanu, druhá část Mariusze a zbytek napjatě sleduje probíhající natáčení. Krajina zalitá zapadajícím sluncem a ve větru se táhnoucí sníh tvoří dokonalý rámec, ve kterém vidíme Mariusze běžícího ke vzdálené Zuzaně. Osekaný natáčecí plán se už naštěstí podaří dodržet a po osvobozujícím režisérově výkřiku: „STOP! Hotovo, končíme!“ můžeme sbalit veškerou techniku, rychle odeslat herce do tepla a postupně se vrátit zpět do Kněžpole. Čeká nás totiž ještě jeden přesun. Do Neplachovic, kde se v tamním kostele ještě budou natáčet interiérové záběry.

Po několikahodinovém natáčení v mrazu je to ovšem pro štáb vysvobození. „Neplachovice musí proběhnout, ale co nejrychleji, jsme ve skluzu,“ vystihuje situaci Citnar. Do akce se tak ve večerních hodinách po celodenním čekání konečně dostává i další herečka, Malgorzata Pikus, českým divákům známá z filmu Poupata. Po přelíčení a přípravě herců vyrážíme do kostela, kde už je vše připraveno k natáčení. Celý štáb je už po dlouhém natáčecím dni vyřízený, ale je potřeba vydat ze sebe poslední síly a dotáhnout natáčení do konce. Herci se projevují jako naprostí profesionálové a přes únavu bez jakýchkoliv stížností plní režisérovy pokyny. Díky tomu se poslední fázi natáčení daří hladce dokončit. Když Lukáš Citnar po desáté hodině večer naposledy zavelí „STOP! Máme to.“, celý štáb tleská. Zvládli jsme to.

„Něco se stihlo, něco ne. Ale ty záběry, co máme, vypadají skvěle,“ zhodnotil po poslední klapce natáčení režisér Citnar. „Ještěže jsem měl za kamerou Lukáše Panocha, neskutečně mi pomohl.“ Štáb se postupně rozpouští. Následující plán? Sednout do střižny a z natočeného materiálu vytvořit upoutávku, která film Silvie posune ke konečné realizaci. Řeknu vám, natáčet film v podobných podmínkách je neuvěřitelně náročné. Jde ale o zážitek, na který bude člověk vzpomínat do konce života.