Kojot prériový se vrací do Zoo Olomouc. Mytologicky významná šelma přináší svůj půvab a výzkumný potenciál

Kojot prériový (Canis latrans), druh psovité šelmy, který je symbolem severoamerického kontinentu, byl oficiálně popsán jako samostatný druh v roce 1832. Nicméně, nejstarší známé zmínky o této šelmě se objevují již mezi starými Aztéky, kteří ji nazývali americkým, stepním nebo lesním vlkem. "Zoo Olomouc již jednou v minulosti chovala tato mýtická zvířata. Nyní se opět rozhodla začít s jejich chovem. Kojoti jsou nyní umístěni v ohradě medvědů baribalů a jejich spolužití probíhá bez komplikací," uvedla zooložka Ing. Jitka Vokurková.

Kojoti jsou spojováni s velmi silnou mytologií. V předkolumbovské aztécké říši, odkud pochází i původ jejich jména (cóyotl znamená "štěkající pes"), byli uctíváni jako válečníci, nositelé klidu, inteligence, přizpůsobivosti a důstojnosti. Byli považováni za symbol mistrů přežití. Mnoho indiánských kmenů věřilo, že kojoti doprovázeli stvořitele světa a naučili první lidi, jak žít. Zatímco původní obyvatelé Ameriky chovali tato zvířata s úctou a posvátným respektem, bílí kolonizátoři je vyvražďovali a hanlivě je označovali (jako prašivé vlky, zbabělé kojoty atd.). Američtí farmáři považují kojoty za hlavní nepřátele jejich dobytka. Ročně je v USA zabito až 90 000 kojotů, přestože útoky na ovce a telata se vyskytují pouze tehdy, když v dané oblasti není dostatek potravy.

Postava kojota se objevuje také v literatuře. Například Jaime de Angulo zaznamenal úspěch se sbírkou indiánských příběhů Indian Tales (Jak se Lišáček stal Lišákem) a Jáchym Topol vydal sbírku s názvem Trnová dívka.

Kojoti žijí na prériích, v polopouštích i pouštích, obývají lesnaté i horské krajiny. Jejich původní oblast výskytu se v průběhu posledních staletí znatelně rozšířila, a to hned z několika důvodů. V určitých oblastech Ameriky došlo ke snížení stavů vlků, pum a jaguárů. Kojoti následně začali obsazovat uvolněná lovecká teritoria. Ztrátou predátorů a konkurentů získali dostatečné množství potravy. Jelikož se netknou otráveného sousta, přečkali i „strychninovou válku“ (dobu masového vyvražďování vlků) pomocí hovězího masa napuštěného strychninem. Dnes tak můžeme kojoty pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému. Řadí se k velkým predátorům Severní Ameriky. Jsou sice nejslabší, ale zároveň nejúspěšnější. Nejčastěji loví hlodavce, zajíce, králíky, vodní živočichy, mláďata kopytníků a ptáků hnízdících na zemi. V jeho rozmanité potravě nechybí v nouzi ani lesní plody, bobule, ovoce, případně tráva. Coby zdravotní policie nepohrdnou mršinou. Při lovu drobných hlodavců tzv. myškují, vyskakují do výšky a dopadají na přední nohy. Vynikající čich jim umožňuje vyhrabat potravu i z pod sněhu. Žijí v párech, jen občas ve smečkách. Mláďata se rodí v norách. Kojící samici a později i mláďatům zajišťuje zpočátku potravu samec, který jim ji vyvrhuje a hlídá okolí. Ve zhruba 2 měsících věku mláďata začínají rodiče doprovázet na lov. Na péči a výchově potomků se významně podílí oba rodiče, dospělosti se ale dožívá sotva třetina populace. V necelých dvou letech se mláďata od rodičů osamostatňují a vytváří své vlastní rodiny.