Tátovi jsem říkala, že mu na ME kašlu, říká olomoucká boxerka Tótová. Pak přivezla stříbro

Před pár dny jste se vrátila z mistrovství Evropy (ME), kde jste získala stříbro. Co to pro vás znamená?
Pořád si nemůžu uvědomit, že se něco takového stalo. Nedocvaklo mi ještě, že jsem dovezla stříbrnou medaili…

Ve finále juniorského ME měli Češi zástupce po 25 letech. Naposled se to povedlo Lukáši Konečnému.
My jsme to ani nevěděli, dokud se o tom nezačalo psát. Bylo to pro nás překvapení. Takový bonus. Lukáš Konečný se nám ale neozval. (směje se)

A váš úspěch se zrodil jak?
Nás bylo v kategorii šest, ale když jsem nebyla nasazená v turnaji a neměla jsem volný los, tak jsem se musela postupně probojovat a došla jsem do finále. Takže jsem to měla o něco těžší než jiné soupeřky.

Prohrála jste až ve finále. Mrzelo to moc?
Hodně mě to mrzelo… Slýchávám, že jsem zaboxovala hezky, ale když jsem šli na vyhlašování a zvedli ruce někoho jiného… Věděla jsem, že jsem to prohrála. Bylo to zklamání.

A jak probíhala soutěž skrz období pandemie?
Museli jsme fandit z pokoje. Do haly mohl jen ten, kdo boxoval a bylo to zajímavé. Ještě jsem to nezažila takhle bez fandění. Bylo to hodně přísné, všude se musely nosit roušky, dost nás na to upozorňovali. Měli jsme dokonce dané tři výstrahy. Kdyby to někdo porušil, tak by ho vyloučili. Ale to se nestalo.

Jak jste se kvalifikovala na turnaj?
Vyhrála jsem svoji kategorii na mistrovství České republika na jaře. Jinak bych nemohla jet na mistrovství Evropy. Byla to taková kvalifikace a postoupil jen vítěz. Takhle to bylo i u jiných zemí, takže tam byli jen ti nejlepší.

„Pomalu jsem chytala nervy... Táta to ve mně ale zlomil."

Příprava na tohle mistrovství probíhala jak dlouho?
Už od mistrovství České republiky, které se konalo na konci února a začátkem března. I když se nám zhoršily pak podmínky, musela jsem vše dohnat a chodila jsem běhat nebo jsme trénovali venku.

Omezilo vás to nakonec?
Prvně jsem si myslela, že ano. Ale zdá se, že ne… (usmívá se)

Přesto asi nebylo jednoduché trénovat…
Já jsem trénovala každý den v přípravě a už jsem na to pomalu chytala nervy… Říkala jsem i tátovi, že mu kašlu na mistrovství Evropy. (směje se) Ale nějak to ve mně zlomil a nepřestala jsem dále pracovat.

Otec a trenér v jedné osobě o úspěchu Claudie:

Příprava byla složitá i podle otce Stanislava Tóta. „Od MČR jsme nepřestali pracovat. Problémy byly samozřejmě. Neměli jsme třeba kde trénovat,“ přiznává otec sedmnáctileté boxerky.

„Ze začátku jsme trénovali v Černovíru, kde je také boxerský klub. Potom jsme se dali dohromady s majitelem Spider Box Club Olomouc. Sehnali jsme pak také tělocvičnu na Kosmonautově ulici. Zakládali jsme i nový oddíl,“ popisuje Tót náročnou přípravu.

Otec Stanislav Tót (vlevo), majitel Spider Box Club Olomouc Ludvík Povýšil (vpravo).

„Chtěli bych všem poděkovat za podporu. Jak Spider Box Club Olomouc, Sportovnímu Centrum Boxing Olomouc, BK Club SA Olomouc v Černovíru… Byli to lidi, kteří hrozně moc pomohli,“ děkuje všem.

„Jsem určitě moc pyšný!“

„Chceme poděkovat i Martinu Klíčovi, který byl její reprezentační kouč. Ve svém volném čase s ní jezdil trénovat do Polska. Samotní Poláci si Claudii vyžádali, aby měla přípravu s nimi. I tohle nám pomohlo,“ pokračoval otec Claudie.

„Určitě jsem pyšný na její úspěch,“ uzavřel spokojeně Stanislav Tót, který dříve také boxoval. V dalších dnech vydáme ještě detailnější článek s Claudií do rubriky (NE)OBYČEJNÍ. A právě její otec přidá také některou vzpomínku o začátcích samotné boxerky.