Prošel jsem si různými provozy a zažil leccos. V M.L.S. Holice ale cítím, že zůstanu dlouho, říká operátor Pavel

S Pavlem se poprvé setkávám na vrátnici závodu M.L.S. Holice před druhou hodinou odpolední. Právě tehdy mu totiž začíná odpolední směna. Přijel autobusem městské hromadné dopravy, který na ulici Sladkovského zastavuje jen coby kamenem dohodil od olomouckého závodu. Podáváme se ruce a já se Pavla ptám na první věc, a to, jak dlouho tu vlastně pracuje. „Makám tady skoro tři měsíce, teď mi bude končit zkušebka, dělal jsem tu ale už dřív na brigádě, takže jsem věděl, do čeho zhruba jdu,” říká Pavel a společně procházíme přes turniket do útrob závodu. Na otázku, jak je spokojený za tu krátkou dobu, co tu pracuje, odpovídá bez rozmýšlení: „Určitě tu chci zůstat, konečně jsem našel práci, kde se fakt cítím dobře. Víš, prošel jsem si různými podniky a různými podmínkami, který ne vždy byly adekvátní, když to řeknu hodně mírně. Tady jsou všichni v pohodě, peníze mám dobrý a navíc mě ta práce baví,” shrnuje Pavel v jedné větě, proč se mu z M.L.S. Holice nechce pryč.

První místnost, kterou navštívíme, jsou šatny. Ty vypadají přesně tak, jak byste si představovali pánské šatny, kde se denně protočí stovky chlapů. I tady jde ale vidět, že firma postupně investuje do různých zlepšení. „Zrovna před nedávnem nám tu vylili novou podlahu, část skřínek také občas vymění za nové,” říká Pavel, který ale ještě otevírá jednu ze starších. Na vnitřní straně dvířek má obrázky od svých dětí. Rychle se převleče do čistých montérek a firemního trička a jdeme do výroby.

„Já dělám na přípravě, to znamená, že z malých součástek připravuju větší součástky, který pak kluci montují do velkých generátorů. Těch součástek je strašně moc, snad několik stovek, a já se postupně učím seskládávat nové a nové,” říká, když se dívá do seznamu součástek jezdí prstem po soustavě jedniček a nul - to aby věděl, kterou součástku zrovna chlapi na montáži generátorů potřebují. Jakmile zjistí, co je potřeba, začne si ke svému pracovnímu stolu shromažďovat vše potřebné. „Tyhle dráty potřebuju kvůli tady té části, tyhle sponky zase k tomu, aby drželo tady tohle,” říká a ukazuje na jakousi černou kazetu, která slouží jako základ. Vedle sebe má vzor, jak má finální výrobek vypadat.

Obdivuju, jak je Pavel zručný a musím se zeptat, jestli má nějaké elektrotechnické vzdělání. Ten se jen zasměje: „Já mám dodělanou jen základku, na střední to nějak neklaplo. A ne, já jsem s elektrikou nikdy nedělal, všechno mě naučili za těch pár týdnů tady. Už teď ale vím, že tu chci vystudovat elektrotechniku, je to jedna z výhod pro zaměstnance. Dvakrát týdně v pracovní době se normálně budu učit na elektromechanika a zaplatí mi to firma!,” říká nadšeně Pavel.

To, že v M.L.S. Holice nejde o žádnou pásovou výrobu, mi potvrzuje i Pavel. „V žádným případě, to bych tu nevydržel. Máme sice nějaký normovaný čas na jeden kus, ale každej den dělám fakt něco jinýho a na vlastním stole, takže o žádnej stereotyp se fakt nejedná.”

Po asi dvou hodinách, co se různě Pavla vyptávám, zatímco on pracuje, mi začínají trnout nohy. Přirozeně se proto ptám, kdy má Pavel nějakou pauzu: „Hele po dvou a půl hodinách mám pauzu, půjdeme si na chvilku sednout, vypadá to, že už  nemůžeš,” směje se mi a zároveň říká, že na práci si člověk rychle zvykne. Navíc, podle něj je mi chvíle dlouhá, protože nepracuju, ale jen koukám. To pak čas utíká jinak.

Pavel mne vede přes výrobní halu do útulného odděleného prostoru, kterému se tady mezi lidmi říká bazén, a to hlavně proto, že je laděn do modra, včetně podlahy. „Je to taková oáza klidu. Dáš si tady kafe nebo čas, načepuješ si limošku, pokecáš s ostatními nebo se podíváš na tydlety nástěnky a dozvíš se, co je novýho,” ukazuje Pavel na nástěnku, kde jsou novinky. informace o akcích pro zaměstnance, jako je sportovní den výlet do termálů. Visí tu taky seznam benefitů, zaměstnanci si mohou vybrat od vitamínových balíčků a očkování až po příspěvek na penzijní připojištění.

O půl šesté si Pavel oddychne na půlhodinky při přestávce na večeři, v místní jídelně a má ještě jednu pauzu. Tu prý Pavel nejčastěji tráví ve venkovním prostoru na kouření, tak jako ostatní vášniví kuřáci. Odpolední směna mu končí v deset. Když se vracíme zpět k jeho pracovnímu stolu, kde se zanedlouho rozloučíme, říká Pavel ještě jednu velmi podstatnou věc, díky které chápu, že je zde tak spokojený: „Nezažil jsem tady negativní atmosféru. Lidé si tady navzájem pomáhají, neštěkají na sebe, nic není problém. Když třeba můj předák na dílně vidí, že makám ostošest, jde a bez mluvení mi třeba předpřipraví nějakou část výrobku a prostě mi ji dá. Jen tak. Taková ohleduplnost ve výrobní firmě není běžná věc, věř mi,” říká mi Pavel při podání rukou na rozloučenou.