Sestry Závodné proti sobě v play-off: Když spolu hrajeme beach, tak se hádáme, smějí se

Když jste se dozvěděly, že půjdete proti sobě, proběhlo nějaké hecování?
Kristýna: Jelikož jsem nenastoupila (rozhovor pořízen po prvním utkání v sérii, pozn. red.), tak žádné extra hecování neproběhlo. Kdybych nastoupila, tak by proběhlo větší hecování a bylo by to pro mě lepší, protože bych mohla předvést svojí starší sestře, že také něco umím. (smích)
Veronika: Pro mě by bylo těžší, kdyby nastoupila. Už jsem proti ní hrála zápas v Českém poháru ve Frýdku a tam to pro mě právě bylo trochu těžké, když jsem jí musela blokovat. Bylo to trochu nepříjemné, ale je to sport, v něm to tak občas bývá a to se nedá nic dělat.

Takže jste si neposílaly nějaké „výhružné“ smsky?
Kristýna: Ne, to vůbec. My jsme se ani o tomhle utkání moc nebavily a nechaly jsme to být.

Máte teď po zápase náladu na sesterské povídání, nebo ještě cítíte rivalitu?
Veronika: Tak po zápase už žádnou rivalitu v potaz nebereme a zajdeme za rodinou. Máme tady rodiče, kteří fandili oboum.

Nemají to rodiče rozdělené, že například máma fandí jedné a táta druhé?
Veronika: Ti fandí spíše sestře, protože Frýdek na tom letos není úplně nejlépe, takže jsou rádi za každé vítězství. My pocházíme z Frýdlantu nad Ostravicí, což je kousek od Frýdku, takže oni to mají do Olomouce daleko. Proto převážně chodí koukat na ségru a na mě jen na ty lepší zápasy, jako byl například CEV cup. Teď převázně drží pěsti tady mladší sestře. (smích)
Kristýna: Jak říkala ségra. Když jsou tady tak samozřejmě fandí oboum stranám, ale teď se snaží trochu podporovat mě, abychom také měly nějaké vítězství. Jinak to ale nijak nerozlišují.
Veronika: Samozřejmě neradi vidí, že jedna strana prohrává, ale tak to prostě je. Oni ví...(kapitánka Dudová skočí do řeči: „A hele, sestry Závodné!“)... no, já už nevím, co jsem chtěla říct. (smích)

Probíhá doma nějaké společné hodnocení zápasů?
Kristýna: My spolu nebydlíme.
Veronika: Málo se vídáme. Když přijedeme domů, tak volejbal neřešíme. Máme jiné témata a zájmy, takže to jde stranou.
Kristýna: Volejbal ani nechceme řešit.

S volejbalem jste obě začínaly zhruba ve stejném věku, nebo každá jindy?
Kristýna: Já jsem začínala dříve a bylo to ve čtvrté třídě. Verča trochu později.
Veronika: Ano, já začínala až v šesté třídě v jedenácti nebo dvanácti letech.

Tušily jste v té době, že u volejbalu vydržíte dlouho a budete ho hrát závodně?
Kristýna: Ne, to jsem netušila.
Veronika: Vůbec. My jsem trénovaly na vesnici na antukovém hřišti, takže jsem vůbec nevěděla, že se dostanu až sem do Olomouce. V té době to byl čistě jenom koníček. Pak si mě vytáhli do Frýdku a tím to všechno začalo.

Dokážete sebe navzájem popsat povahově?
Veronika: Asi jsem komunikativnější a trochu sebevědomější.
Kristýna: Já jsem spíše tichá a Verča je taková, že si nenechá nic líbit. Když je potřeba, tak si dokáže prosadit svůj názor.

A co se týká volejbalu?
Veronika: Ségra je zatím ještě juniorka, takže v ženách ještě neměla šanci se moc prosadit. Zatím jí tedy chybí taková průbojnost do zápasů, ale jinak je dravá a hlavně jí volejbal baví, což je nejdůležitější.
Kristýna: Verča je taková hecařka, která jde do všeho naplno a snaží se vyhecovat tým. Nevypustí jediný míč.

Nic špatného se tedy nenajde?
Veronika: Nemůžeme na sebe říkat špatné věci. (smích)

Když skončí sezóna, jdete si spolu zahrát nějaký sport?
Kristýna: Občas si zajdeme na beach.
Veronika: Ale to nám moc nejde.

Hrajete spolu nebo proti sobě?
Veronika: Zkoušely jsme hrát spolu.
Kristýna: Ale my se při tom hádáme.
Veronika: Moc to nefunguje. (obě se smějí)

A jiné sporty?
Kristýna: Možná ještě badminton...
Veronika: My jsme celá rodina volejbalová. Takže se vždycky se domluvíme a jdeme na nějaký antukový turnaj. I mamka hraje volejbal a dokonce k tomu vedeme i naší devítiletou sestru. Doufáme, že půjde v našich stopách.

Chtěli byste si v budoucnu zahrát spolu?
Veronika: My jsme spolu už vlastně hrály loni ve Frýdku – Místku, ale to měla ségra zraněné koleno, takže moc příležitostí nedostávala.
Kristýna: Předloni jsme ale už spolu také hrály.
Veronika: Ale ještě jsme se nesetkaly tak, že bychom byly v základní sestavě v jednom družstvu, takže snad to jednou vyjde. Ještě kdyby se do toho zapojila naše mladší sestra, tak by to bylo ideální. Jestli ale já vydržím, to nevím. (smích)

Otázka na Veroniku. Kam si myslíte, že to Kristýna dotáhne?
Veronika: Tak doufám, že daleko. Dál než já. Určitě je talent, protože od kadetek byla zvaná do reprezentace, takže si myslím, že na to má a doufám, že jí uvidíme někde v zahraničí. Já už jsem na to moc stará. (úsměv)

Máte nějaký svůj vysněný klub?
Veronika: Než jsem potkala přítele, tak jsem chtěla jít ven, ale zůstala jsem tady. Takže už to se zahraničím moc dobře nevidím a dokud to půjde, tak se budu potulovat tady po Česku.
Kristýna: Jestli přijde nějaká příležitost, tak se jí určitě ujmu. Ráda bych šla někam do zahraničí, protože vyzkoušet se musí všechno.

Nějaká konkrétní vysněná země?
Kristýna: Vůbec nad tím takhle teď neuvažuji. Hlavně budu momentálně dělat maturitu, takže nad tou teď uvažuju nejvíc a to je moje priorita.

Čtěte více:

• ROZHOVOR: Režisérka Denisa Gumbírová filmem Gravitation připomíná, že vzlétnout může každý
• ROZHOVOR: Hudbu beru stejně jako Bernstein – neškatulkuji, říká Vojtěch Dyk
• Dorota Dziková, mistryně v silovém trojboji: "Kdyby to bylo o půl kila více, tak bych to nezvládla"