Den s trávníkářem: Chtěli mě i ve Slavii, ale v Olomouci jsem doma

Po sedmé hodině se s Dušanem setkávám před bránou Androva stadionu. „Nejdřív ti ukážu naše zázemí, sem se budeme ještě vracet,“ uvádí mě Dušan do útrob jižní tribuny, kde se kromě jeho kolegů skrývají sekačky, traktory a nejrůznější nářadí. „Zrovna vyrábíme klukům držáky na TRX,“ hlásí mi Karel, který dělá na stadionu podle svých slov skoro třicet let. „Já jsem tady skoro nejkratší dobu, to je šestadvacátej rok. Z těch pěti, co tu jsme, jsme tři hrávali Sigmu,“ počítá Dušan.

„Staráme se vlastně o trávník na stadionu, pak o tréninková hřiště a umělku. A když je potřeba nějaký větší zásah, jezdím se strojem i na tréninkové centrum mládeže v Řepčíně,“ povídá Dušan, zatímco míříme do kotelny zapsat stavy topení. „Pod hřištěm je vyhřívání, třicet kilometrů trubek, ve kterých běží horká voda. Letos topíme nepřetržitě od listopadu. Za tuhle topnou sezónu, což je od listopadu do konce března, můžeme protopit zhruba 800 tisíc,“ říká Dušan, když z hřiště procházíme tunelem, odkud hráči nastupují, k recepci, kde si bereme klíče od kotelny. „Teď jsou teploty na hřišti od deseti do třinácti stupňů. Venku jsou tři stupně,“ ukazuje mi Dušan v kotelně na displeji a o pár minut později zapisuje stavy.

Z kotelny míříme zkontrolovat tréninková hřiště a umělou trávu na místě bývalého spartakiádního stadionu. „Umělku musíme pročistit od nejrůznějších nečistot a v zimě při odklízení sněhu traktorem společně s tím sněhem bereme i ten gumový granulát, který pak musíme zase doplňovat. Umělá tráva se musí solit, aby nebyla zmrzlá. Hodíme tam třeba tři sta kilo průmyslové soli,“ vyjmenovává Dušan povinnosti spojené s umělou trávou.

Naše trávníky jsou srovnatelné se světovou špičkou

„Před pětadvaceti lety jsem začal jezdit na školení, udělal jsem trávníkářský kurz v Brně na mendlovce, byl jsem na praxi v Blšanech a dnes jsem členem výkonného výboru republikové trávníkářské společnosti. Jezdíme na stáže do Anglie, Španělska, Ruska, Holandska, Dánska nebo Ameriky. Ve Wembley jsem byl, ve Wimbledonu nebo na hřišti Real Madrid,“ vypraví Dušan, zatímco sledujeme mladíky, kteří trénují na umělé trávě.

„Díky školením se u nás v republice zvedla úroveň natolik, že máme trávníky srovnatelné se světovou špičkou. Samozřejmě o rozpočtech, které mají za hranicemi, se nám může jenom zdát. Když sem přijel Holanďan a řekl jsem mu, že hnojiva a chemie na naše plochy nás stojí půl milionu, rozesmál se, protože jsou to ve srovnání se světem malé peníze,“ vysvětluje Dušan. „Každý rok pořádáme semináře za hranicemi. Letos jedeme do Itálie, ale už nás nic nepřekvapí, je to spíš o tom, že zjišťujeme, jak se o trávu starají v tom daném klubu.“

Vzorem je pro mě borec z Arsenalu

„Letos jsem se stal nejlepším trávníkářem v České republice,“ přizná Dušan skromně až po tom, co se ho na to zeptám. „Naposledy jsem se jím stal před deseti lety, tak se mi to aspoň dobře pamatuje,“ směje se. „Probíhá to tak, že jezdí komise, která hodnotí floristické složení hřiště, jeho propustnost, vzhled, kořeny a podle toho se vybírá trávník roku, trávníkář roku a celoživotní dílo,“ vysvětluje mi Dušan. Trávník roku 2018 vyhrála Mladá Boleslav, trávníkář roku je od nás z Olomouce.

„Takovým vzorem je pro mě borec z Arsenalu. Ten se staral o hlavní hřiště, ale práce ho nenaplňovala. Měl jedno hřiště a měl ho v pořádku. Chtěl si ale testovat různé věci, takže šel do tréninkového centra, kde se stará o deset hřišť a tam si může testovat, co chce. Z Arsenalu pak šel trávníkář Paul Burgess do Realu Madrid,“ překvapí mě Dušan informací o tom, že nejen hráči, ale i šikovní trávníkáři jsou pro fotbalové kluby žádaným artiklem.

Přestupy trávníkářů mezi kluby

„Pár klubů mě přetáhnout chtělo,“ přikyvuje s úsměvem na otázku Dušan. „Slavia mě chtěla předloni. Měl bych víc peněz. Nešel jsem, protože jsem tady doma. Pak mě chtěl Jablonec a Uherské Hradiště,“ šokuje mě Dušan. O konkrétních číslech se však nebavíme. Slavia nakonec získala trávníkáře z Táborska, které hraje v Sezimově Ústí druhou nejvyšší soutěž.

Z tréninkového hřiště jdeme zpátky do zázemí, kde Dušan bere malé vidle, které si přivezl Anglie a vytáhne z hřiště kus trávníku, aby mi popsal strukturu. „My tady nemáme koberec, my sejeme. Je to nesrovnatelně levnější. Koberec na hřiště stojí třeba pět milionů, u nás celá operace stojí asi půl milionu. Tady vidíme kořeny. Jsou bílý, to znamená, že jsou zdravý a na to, že je únor, jsou poměrně dlouhý. Ta drobnější vlákna, to je umělá hmota, která je do toho písku zamíchaná, aby držela stabilitu trávníku,“ popisuje Dušan.

Největším nepřítelem trávníkářů jsou "hloupí" trenéři

O pár chvil později míříme do brankoviště, kde Dušan ručně dosévá trávník. „Celé hřiště se dosívá samozřejmě strojem, ale my ten trávník hlídáme a ručně dosíváme spíš brankoviště anebo menší díry, který vzniknou. Standardně tohle osivo vyroste třeba za tři dny až týden,“ říká Dušan. „Osivo se jmenuje jílek vytrvalý,“ říká Dušan. Jílek je mimochodem taky kouč Sigmy. Řeč se zcela logicky stáčí na trenéry.

„Největším nepřítelem trávníkářů jsou "hloupí" trenéři. Když s týmem lezou pořád na hlavní hřiště, je to špatně. A byli tady rozumní, ale s některými trenéry to bylo z pohledu trávníkáře složitější,“ vysvětluje Dušan. Podle něj by bylo ideální, aby na trávníku Androva stadionu nemuseli hráči trénovat vůbec. „Trávník na hlavním hřišti není na krásu, trávník je na hru, ale na tréninky máme tréninková hřiště.“ A co Jílek, ptám se. „Jo, Jílek je v pohodě. Mohlo by to být lepší. Ale to samozřejmě beru z trávníkářského hlediska, ne ze sportovního. Třeba na Pulpita nevzpomínám rád. Potřeboval být pořád na hlavním hřišti, dělali tam střelby a tak dál. Takže Pulpit pro mě byl nejhorší, jinak to máme ukočírovaný. Se všema jsem se vždycky domluvil.“

Po dosetí brankoviště Dušan sedá do traktoru a je před ním asi čtyřhodinová jízda. „To je hloubkové uvolnění, slouží to k odhutnění hřiště a dostaneš ke kořenům vzduch. Tím zvednutím profilu se ty kořeny taky trochu protáhnou.“ Po čtyřhodinové projížďce traktorem míří Dušan domů. A ještě k tomu, jak se dělají pruhy na fotbalovém hřišti. „To je všechno hra stínů. Když jedeš sekačkou na jednu stranu, kloní se tráva na jednu stranu, když jedeš zpátky, kloní se zpátky.“

Předchozí díly:

Den se servisním technikem Honzou: V téhle práci nemám co „po*rat“

Den s ošetřovatelem: Zoo má dvě tváře. Ta druhá se ukazuje, když jdeme domů

Den s ošetřovatelkou v hospici: Naše práce není smutná, je plná úsměvů