JARNÍ ROVNODENNOST...pár dní po úplňku…nový cyklus započíná..(letos 20.3.v 18 hod.)

Slunce…světelný kotouč intenzity a energie, proudící do našich těl a oddělující den od noci, hřejivé od chladivého a projevující se od neprojeveného. Astrologický symbol síly, vitality, vůle a mužského principu v člověku. Může nás hřát, stejně jako spalovat, být zdrojem našeho projeveného štěstí, ale i touhy po moci a vládě nad „věcmi“ dennodenní reality. Bez „naplněného slunce“ chátráme a necítíme chuť do života. Z přemíry „slunečních paprsků“ jsme hektičtí a přeháníme zevní svět. Slunce je o projevu na povrchu, luna o niterném, vnitřním světě. Měsíc symbolizuje touhu duše po klidném vnitřním přístavu. Po jemném, citlivém a mateřském principu. Žije ve  snech a vizích, intuici. Hledá vnitřním zrakem to neviditelné v nás. Nasycená luna je bohatá vnitřním, jemným, ženským principem. V negacích odvrací člověka od vnitřních pocitů a odtrhává od přístupu k vlastní duši.

Vztahy mezi sluncem a lunou v horoskopu jsou tedy nejenom o harmonických či disharmonických vztazích mezi mužem a ženou v životě člověka, ale především  o souladu či nesouladu naší zevní a vnitřní reality. Na principu jak uvnitř, tak vně, se poté setkáváme v životě s takovými učebními lekcemi, které odpovídají našemu vnitřnímu uspořádání světel, tedy slunce a luny. A ty na obloze jen představují archetypální vzory našeho přístupu ke světu zevní a vnitřní reality. A jen obé dohromady tvoří celek. Šamané považují svět  za celistvý, jen pokud sloučíme obě reality. Denní sen a noční sen v jediný celek.  Sluneční kotouč na obloze, i stříbřitý disk, zdobící noční oblohu nám mohou pomáhat, vést nás životem svou proměnlivou, variabilní podstatou.

Tradičně k tomu používáme nejdůležitější fáze luny, a těmi je novoluní a úplněk. Novoluní, tedy spojení luny se sluncem je období opouštění a propouštění starého a přežitého z našich životů ve prospěch Jednoty.Spojení animy a anima v nás. Je to ta chvíle, kdy měsíc na obloze je téměř neviditelný, jen malý srpek až do ztracena. A ejhle… začíná se objevovat, pomalu a nesměle, stejně plaše jako nové začátky zamilovaných, a pomalu, ozářen více a více slunečními paprsky nabývá na síle, svitu a plnosti…Naše dennodennost se rozbíhá až do maximálního projevu, tedy úplňku. Slunce a luna stojí proti sobě, v nevraživosti a nepřátelství. Muž proti ženě, povrch proti hlubině, viditelné proti neviditelnému. Materie proti nehmotnému. Projev proti intuici. Úplněk. Období největší expanze našich emocí, dramat a scénických efektů, rozbrojů, rozchodů, aktivity a agresivity. Tehdy už luna, zcela zmatená, zděšená a obnažená tou prudkou exhibicí velí k ústupu. A pomaloučku se vytrácí ze světa, tlumí naše zevní aktivity, směřuje nás dovnitř sebe samých až do dalšího novoluní, rozpuštění Ega a uvnitřnění se. A tak stále dokola…Po všechny aeony našeho vesmírného putování. Ale co…máme se stále co učit, co končit a co začínat, nebo ne?
Novoluní se tedy užívá k rozpuštění, pomalému opouštění zvyků, zlozvyků, stereotypů a…čehokoli. Bez famfár. Bez potlesku. Herci zmizí za scénou. Úplněk je rozbuškou. Zápalnou jiskrou, dynamitem rozmetajícím na prach naše konstrukce. Pevné „jistoty“. Miluje extrémy a teatrální výstupy. Je mu bližší meč, přetínající gordický uzel než rozmotávání pavoučích vláken, do kterých jsme se - ani nevíme jak -  zapletli.

Daleko podstatnější pro skutečné změny našich životů jsou však fáze přechodu jednotlivých ročních období. Ty totiž mohou navodit skutečné, dalekosáhlé proměny, které fáze luny jen nastartovaly. A těmi nejpodstatnějšími jsou jarní a podzimní rovnodennost, letní a zimní slunovrat. Jde tu samozřejmě o víc, než teplo či zimu. Jde o odvěký souboj světla a tmy v duálním, protikladném světě. Ve světě, který jsme si jako duše vybraly, abychom se naučily poznat Pravdu. Odvěkým soubojem světla a temnoty se kalíme jako ocel, čistíme kvašením jako víno a stáváme se ryzí, čistí a odolní pokušení uhnout před zkouškami. Vzdát život. Rezignovat na své sny a ideály. Přizpůsobit se většině a…přežívat.

Dnes si povíme o jarní rovnodennosti, dni ve kterém na krátký okamžik světlo a tma jsou rovnocennými, vyrovnanými spoluhráči. A to je klíčový okamžik i v pochopení významu našich životů na planetě Zemi. Neboť pouze ve vyrovnanosti obou principů, symbolizovaných dnem a nocí, můžeme nalézt dokonalost, neutrální spojení muže a ženy, pochopení dobra a zla, bez soudů a rozlišování. Jak řekl kdysi Remarque: „ Světlo nesvítí ve světle, ale v temnotě. Proto připijme na zdraví tmě!“ Skutečné pochopení této věty v pravém, mystickém slova smyslu, mi trvalo léta. Ale je to tak. Jak bychom poznali dobro, nesetkávajíc se se zlem? Jak bychom poznali čistotu svých úmyslů, kdybychom nebyli konfrontováni s možností obelstít osud, vylhat se, obejít vytčenou cestu… Jak bychom objevili svou ženskou stránku, soucitné srdce, kdybychom nebyli zasaženi bolestí? Jak bychom v sobě objevili mužnou odvahu a nezdolnost, kdybychom nepoznali strach?

V duálním světě, ve kterém neustále rozeznáváme oba principy, se v nás krystalizuje Podstata a činíme stále častěji ta správná rozhodnutí, protože…nemůžeme jinak. Ve chvíli, kdy člověk neví… váhá a kolísá mezi protichůdnými silami světla  a temnoty. V okamžiku, kdy ví… nemůže, než jít cestou pravdy bez kompromisů, tedy úhybných, zdržujících, slepých uliček. A to je cesta spojení sil Světla a Temnoty. Slouží pouze jako učební plán, modelových situací ve škole duší. Směřujeme ke světlu, neboť jsme v podstatě světelné, spirituální, svobodné bytosti a temné zkoušky jen prověřují naši úroveň poznání a vedou nás k pochopení, že temnota v pravdě neexistuje. Existuje jen momentální neuvědomování si světla.

Zahaleni v lidech nám andělé světla pomáhají nést tíži Bytí v tělech a andělé temnot nás učí nebrat si jejich útoky osobně a cítit soucit k nevyzrálé duši.  Nezlobit se. Pochopit. Každá duše se rodí na rozdílné duchovní rovině zralosti a tak, jako nemůžeme chtít od dvouletého dítěte, aby pochopilo, že si nemůže brát v marketu cokoli se mu zlíbí, nemůžeme chtít po člověku s ještě nevyzrálou duší, aby věděl, že v marketu světa není vše nachystáno pro jeho nenasytné břicho . A zlobit se na něj, že to nechápe. Trápit se, proč nám co dělá. Vztekat se, že nám ubližuje. Ale musíme mu to jednoduše…nedovolit!  Bez přehnaných emocí, které nám zatemňují mysl. Bez dramatických scén, ve kterých se v opakujícím se scénáři – rozčílíme-zvěstujeme, co nechceme- rozhodně boucháním do stolu či slzami prosazujeme svou - necháme se uchlácholit – litujeme své neadekvátní reakce – vnitřně se omlouváme onomu člověku a ….po čase…ve zkracujících se intervalech… si to necháme udělat znovu!  Ne! Bez citových výlevů, obviňování sebe či jiných, vidět věci z nadhledu, takové jaké jsou. S jasným zrakem vidět pravdu. A přijmout ji. Takovou, jaká je. Stejně jako člověka. Akceptovat jeho fázi růstu. Vědět, že žije jen tak, jak umí. Nečekat, že jej změníme. A pak se rozhodnout. Je to pro nás k něčemu? Můžeme mu pomoci podáním ruky na cestě? Je to pro něj doopravdy dobře? Pomáháme mu tím, nebo ho oslabujeme? Máme na to my sílu? Nebo nás jako tonoucí stáhne do hlubin temných vod, protože nemá chuť učit se plavat?

Ostrým mečem mysli, s neutrální silou skutečného soucitu a láskyplnosti, bez citových závojů, zamlžujícím náš rozum…se dnes a denně rozhodovat, jak s lidmi, situacemi a úkoly naložíme. Falešný soucit je přijmout citové vydírání a na oplátku vytvářet složité sítě závislostí a manipulace.A nepravá láska nalhává druhým cokoli pro uspokojení vlastního Ega. Neboť skutečný soucit chápe, že každý má svou cestu a skutečná láska přijímá, akceptuje právo člověka být tím, kým je. Tedy znovu – neláteřit. Nenutit druhé, aby byli tím, kým být stejně nemohou. Dozrají, až přijde čas. Nenechat se ovšem jimi svést z cesty, strhnout na nižší rovinu, mluvit nám do života, měnit naše bytí. S láskou je minout, nebo propustit ze života.

Naše duše na té nejvnitřnější rovině stejně všechno vědí. Kdo a co pro nás je a kdo nebo co pro nás určeno není. A nemá smysl se trápit. A bojovat. A měnit vůlí osud. Klíčem k růstu a spokojenosti je přijetí. Přijetí všeho, co nám přichází do života. Lidí, situací, zkoušek, úkolů…Uznat situaci, život, takový, jaký je. A naše svobodná vůle je v tom, co si vezmeme za své, čemu dovolíme zůstat a co necháme beze zloby odplynout.

A to je princip neutrality, bezpodmínečné lásky ke všemu, co existuje, neboť všechno se nakonec stane světlem a všechno má v našem životě důvod a nese důležité poselství. Kudy ano a kudy ne. Nalezení moudrosti, dvojčete skutečné lásky, božského principu v nás. A jarní rovnodennost nám může poskytnout neviditelnou oporu vesmíru, možnost zacítit Tachyonovou energii lásky. Vyrovnanosti světla a tmy. Dne a noci. Muže a ženy. Tachyonová energie, neuvěřitelná síla měnící v mžiku světy, realitu…je rychlejší než světlo. Vytváří dokonalé formy. Vzniká sloučením obou pólů elektrické a magnetické, dokonale mužské a dokonale ženské energie v nulovém bodě. Je božská a můžeme ji, byť zcela vzácně, poznat při spojení dvou bytostí vibrujících silou lásky nebo spojením těchto sil v sobě v meditaci. Nepodléhá gravitaci, tudíž přízemnímu lpění a je nevyčerpatelná, tudíž nesmrtelná. Přístup člověka k této energii je naprosto výjimečný. Je klíčem k dokonalému zdraví, Lásce a Bohu, skrytému v nás.

Malou ochutnávku můžeme zacítit i v čase rovnodennosti, jsme-li v těchto dnech jemní, otevření, přijímající nové a beze zmatku myšlenek. Nulový bod neutrality, tedy skutečné lásky je na dosah a záleží na nás, jak se otevřeme novému cyklu nového života. Od nepaměti započínal jarem, růstem nového, probouzením se přírody, jarní rovností světla a tmy. A taky jarním úklidem! Chaosu našich životů a nadbytečného harampádí přebytečných emocí a zmatků váhající, spekulující mysli. No máme na něj už jen krátký čas, dnes do večera!  A pak…s čistou duší…hurá na hezké začátky!

                                                                                                                        Klaudie