ROZHOVOR: Mým velkým snem je napsat humoristický román, říká Ladislav Zibura

Podle čeho poznáš, jestli se ti v konkrétním městě České republiky bude líbit?

Když přijedu do města a na nádraží nefungují hodiny, tak vím, že se tam nebudu cítit dobře. Na tom jednoduše poznáš, jak se starají o veřejný prostor. V ošklivém městě navíc žijí většinou nepříjemní lidé.

V Olomouci jsi poměrně často. Jaký máš vztah k tomuto městu?

Společně s Brnem je Olomouc moje nejoblíbenější studentské město. Mnoho lidem jsem doporučoval, ať sem jdou studovat. Krásné centrum, příjemní lidi, kteří se pořád usmívají, dobré víno a nikdo tady nespěchá. Je tady strašně příjemná atmosféra. Když jsem přemýšlel, kde bych chtěl žít, tak bych se rozhodoval právě mezi Olomoucí a Brnem.

Svoji nejnovější knihu Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii jsi dopisoval až do poslední chvíle před vydáním. Kolik času dohromady věnuješ jedné knize?

U psaní knížky chceš využít všechen čas až do konce termínu. Není tam okamžik, kdy si řekneš „tak, a mám to hotový“. Vždy se věnuješ ještě nějakým úpravám. Já to udělám pokaždé tak, že si naplánuju termín, u kterého jsem si jistý, že ho stihnu.

Klidně bych mohl na knize pracovat i o měsíc déle a řešit každé slovíčko. Když do toho ale koukáš dlouho, tak potom už uděláš akorát změny k horšímu. Psaní knihy končím vždy v noci den před uzávěrkou. Přijde mi slušné věnovat tomu všechen čas, protože je čte hodně lidí. Začal jsem psát už na cestách a poté, co jsem přijel, jsem psal dva měsíce v kuse bez přestávky, každý den 12 hodin. Týden před vydáním věnuji finální úpravě textu.

Očividně máš talent na psaní. Plánuješ i další knížky, například jiný žánr?

Můj velký sen je napsat humoristický román. Nicméně v současnosti cestuju, takže mám náměty na cestopisy. U psaní cestopisů vidím přesah toho, že nevytvářím nějaké fiktivní příběhy, ale předávám dál situace, které se opravdu odehrály.

Myslím si, že obzvlášť v dnešní době, kdy se mnoho lidí bojí cestovat, je dobré předávat zkušenosti, že jsou tyto obavy zbytečné. Svět není tak nebezpečný, jak se to zdá v médiích. Proto se chci ještě nějaký čas věnovat právě cestopisům, které jsou navíc vděčný žánr. Češi obecně rádi cestují. Podle mě jsme jeden z nejvíce zcestovalých národů vůbec. Jakákoliv knížka o cestování tak bude mít mnohem větší úspěch než román. Ale jednoho dne se na to opravdu chystám.

Někdy je až neuvěřitelné, co zažíváš za příběhy. Potkává to podle tebe každého a stačí si pouze všímat detailů, nebo na to máš prostě štěstí?

Obojí je pravda. Hraje důležitou roli fakt, že umíš ty vtipné momenty hledat a naučíš se pozorovat svět kolem sebe. Mě to naučily pěší poutě. Ve výsledku to je hrozná nuda, jít z místa na místo. Aby ses tou nudou nezbláznil, tak si začneš všímat detailů. Pozoruješ mravence, kytky, počasí, a úplně stejně to je s lidmi. Najednou si u nich všímáš detailů a dáváš si to do souvislostí. Na druhou stranu se rovněž nebojím za někým přijít a zažít s ním cokoliv. Většinou neříkám ne. Hledání drobných absurdit se podle mě dá naučit. Ony se kolem nás opravdu dějí. Člověk musí akorát přemýšlet, co se k němu dostává, protože některé věci jsou v jádru hrozně vtipné, je ale potřeba to jádro objevit.

Humorné příběhy si rovnou zapisuješ, nebo je máš v hlavě?

Člověk musí být svědomitý i na cestách. Každý večer, pokud zrovna někde nepiju, si sednu a všechno si zapíšu. Co si nenapíšeš, to si nezapamatuješ. V okamžiku, kdy si to zapíšeš a zrekapituluješ, tak si to rovnou i zapamatuješ. Vždy mám více poznámek, než je výsledná délka knihy. Nejhorší na sepsání knihy je to, že to musíš zkrátit. Vybírám pouze věci, které jsou natolik dobré, aby se v knize objevily.

Máš velký počet sledujících na sociálních sítích. Cítíš nějakou zodpovědnost za to, že svým způsobem ovlivňuješ lidi?

Tu zodpovědnost si velice dobře uvědomuji. Mám rád, když se lidé vyjadřují pouze k věcem, kterým rozumí. Což jsou pro mě konkrétně osobní zážitky z cestování, absurdní humor a podobně. Vůbec nevidím přínos v tom, že bych se měl vyjadřovat k politické situaci. Pokud se k něčemu vyjadřuji, tak pouze k tématu, kterému rozumím. Když jsem se vyjádřil k volbám, tak pouze v tom smyslu, že to je pro mě sváteční den, kdy můžeme ovlivňovat věci kolem sebe. Naopak se necítím způsobilý k tomu, abych lidem říkal, koho mají volit. Tohle je věc, která mi u hodně lidí chybí. Měli bychom více důvěřovat odborníkům, než nějakým lidovým řečníkům, kteří mluví do všeho. V minulosti jsem měl podobné tendence a vyjadřoval jsem se k více tématům. Už jsem se to ale odnaučil.