pátek 22. listopadu 2024
Cecílie
pátek, 30. srpna 2019, 13:30
V pondělí před půl šestou ráno mám sraz s Mirkem, Pavlem a Borisem v areálu Technických služeb města Olomouce v Libušině ulici. Pánové sedají do popelářského auta a jako každé ráno vyrážejí svážet odpad, který vyprodukovali obyvatelé Olomouce. Denně je ho asi sto tun, pánové mají co dělat.
První zastávky jsou v pondělí ráno v ulicích Peškova a Voskovcova. „Když nésó sběrovy soboty, je vikend volné,“ začíná stroze Mirek, který je popelářem už 27 let. „U nás to bylo vlastně v rodině, protože otec tady dělal leta. Já myslim, že od založeni technickéch služeb,“ popisuje. Když vidím, s jakým přehledem a lehkostí projíždí kolem zaparkovaných aut na sídlišti nebo užšími uličkami v centru města, kde se jiní nevytočí ani s osobním autem, musím jeho řidičský um pochválit.
V řízení velkého auta mu pomáhá jednak velké množství zrcátek, která eliminují mrtvý úhel, a také kamera, díky které Mirek může jednak kontrolovat kolegy, ale také sledovat, kolik má místa. „Dřiv tam ta kamera nebyla, a taky se to dalo, ale je to dobry,“ utrousí a začne si stěžovat na řidiče. „Někteři řidiči nésó ohleduplni. Ty vjedeš do uličky, stojiš tam a on na tebe bliká, abys mu uhl. Blbá je Uhelná, tam se těžko toči. A ty zahrádky u hospod tady v centru. Eště jsem žádnó netrefil, ale to se muže stat.“
Mirkovým největším nepřítelem jsou neohleduplní řidiči, pro Pavla s Borisem je to počasí. Odpad se vyváží za každého počasí, tedy i v dešti a mrazu. V létě je zase větší smrad. „Když má člověk náturu si na to zvyknót, tak si zvykne, ale pokud mu vadi kdejaké smrad nebo puch, tak je to blby.“ Ale zpátky k dopravě. „Když je to namrzly, je to nepřijemny. Jednó jsem sjižděl Panskó na Dolni náměsti a jak to bylo namrzly, tak jsem brzdil, ale málem jsem skončil až v tym řeznictvi. Dal bych si salámek že, ale byl jsem rád, že se to zastavilo,“ přihodí Mirek historku k dobru.
Mirek, Boris a Pavel spolu v partě pracují už tři roky. Je to sehraná trojice. Mirek a Boris, který špatně slyší, už jsou spolu dlouho. Pavel přišel do party, aby nahradil Mirkova bratra, který před třemi roky zemřel. Slyšel jsem něco o tom, že do popelářské party se těžko zapadá. „Nekdy je to pravda. Když tě ten člověk nesedne nebo když nemá snahu se to naučit a nemá chuť do práce, tak tě to potom štve byt s takovym člověkem. Ale my tři jsme si sedli.“ Důležitá je podle chlapů taky fyzička. „Kdo pujde pracovat k nám, měl by mět určitě trošku fyzičku.“
Chlapi někdy v popelnicích objeví zajímavé věci a ne vždy úplně příjemné. „Sem tam nejaké ten telefón nandeš, ale jednó jsme naložili bezďáka. To už je tak devět let. Na Palachově náměsti slyšel brácha cosi kvičet zezadu. Mysleli jsme, že to je kočka. Tak jsme zastavili, no a byl tam bezďák. Ta lopata ho vzala přes močák a tak,“ kreslí si Mirek prstem čáru přes břicho. „Tak jsme volali hasiče, ti ho vytahli a nakonec se zjistilo, že to byl celostátně hledané.“
V Univerzitní ulici mi Mirek oznámí, že máme plno a že musíme jet na překladiště odpad vysypat. Popelářské auto uveze asi šest tun odpadu. Odpad se v překladišti v Libušině ulici slisuje do větších kontejnerů, které se plní maximálně dvanácti tunami slisovaného odpadu a tyto kontejnery vozí pracovníci technických služeb do Brna, kde se nachází spalovna. Jenže spalovna je nehezké slovo, což mi vysvětlil provozně-technický náměstek Technických služeb města Olomouce Pavel Musil.
„Správně je to zařízení k energetickému využití odpadu, takzvané ZEVO. Odpad se spálí a z hoření se získá energie, která se dál využívá, takže tam odpad nehoří jen tak. Aby to bylo ZEVO, musí se minimálně pětašedesát procent získané energie přeměnit na tepelnou energii. Takže v Brně z toho vyrobí teplo, a to posílají do sítě. A ze zbytku, to je asi těch pětatřicet procent, se vyrábí elektřina. Na turbínu se pouští pára, která vyrábí elektřinu.Ta elektřina pokryje kompletně provoz zařízení k energetickému využití odpadu a zbytek se prodá do sítě,“ vysvětlil stručně fungování spaloven Pavel Musil.
Do odpadu vyhazujeme téměř cokoliv, což znamená, že ve spalovně tohle cokoliv hoří. Vzniká tedy mnohem širší spektrum emisí, než v elektrárnách, kde hoří jen jedna složka. „Jenže tato zařízení jsou velice přísně sledovaná, tím pádem mají téměř dokonalé čištění spalin. Jeden z konstruktérů spalovny v Liberci říká, že spalovny čistí vzduch. Je to důležité v tom, že se z toho odpadu využije energie a neshoří to jen tak,“ vysvětluje Pavel Musil.
Odpad do brněnské spalovny, kde se ho spálí asi 220 tisíc tun ročně, vozí z Olomouckého kraje pouze Olomouc a Prostějov. Například Přerov využívá svou skládku. Někdy však na skládku putuje i odpad z Olomouce. „My dáváme odpad na skládku v Mrsklesích, pokud má spalovna technologickou odstávku, což je dvakrát za rok, to může být asi dva nebo tři tisíce tun odpadu ročně. Město má jednu svou skládku u Grygova, ale tam už se nevozí, ta je zavezená a teď je v období, kdy se musí podle zákona třicet let monitorovat. Tahle skládka se uzavřela, když vstoupil v platnost nový zákon o odpadech, protože neměla fólii na dně kvůli spodním vodám. Dřív tohle být nemuselo, stačilo určité hutnění, ale pak přišla nová norma,“ povídá náměstek.
„Až je skládka plná, zasype se zeminou, vysadí se na ní stromy a následně se musí každý měsíc po dobu třiceti let monitorovat, což probíhá tak, že se hlídá skládkový plyn, stav spodních vod a podobné věci. Na skládce nemůžete nic postavit, nic pěstovat, prostě se to zaveze, protože na odpadu toho moc nevypěstujete. Třeba ve Zlíně mají na skládce solární panely," popisuje Pavel Musil další využití skládky. V aktuálním znění zákona o odpadech je napsáno, že kompletní zákaz skládkování by měl platit od roku 2024.
V Olomouci se denně posbírá zhruba sto tun odpadu denně, největší množství produkují sídliště, kde podle Pavla Musila bydlí asi 65 procent obyvatel Olomouce. „Množství směsného odpadu se v průběhu let moc nemění. Spíš se komunál přesouvá do tříděného odpadu, ten roste o pět až deset procent každý rok. Nejvíc odpadu vzniká samozřejmě po Vánocích, kdy lidi vyhazují obalové materiály a stromečky, takže to je vždycky poznat.“
Po vyložení jedného plného auta vyrážejí pánové na další část svojí směny. Berou odpad v ulicích Dobrovského, Komenská nebo Sokolská. Vlastně nevím, jestli je v pořádku nechat vedle plné popelnice pytel plný odpadků a doufat, že to popeláři odvezou. „Když tam položíš pytel s odpadem, protože popelnica už je plná, tak to kluci zvednó, ale pokud to bude nábytek, lednička nebo televiza, tak to ani náhodó, na to só sběrovy dvory. Oni si lidi totiž myslijó, že je to všecko v rámci teho, že si platijó ten poplatek. Nebo só lini, mají to třebas kousek, ale prostě to daji k popelnicim.“ Svůj zajímavý pohled na tuhle věc přidal i Pavel. „Nejhorši je, když někdo nechá vedle popelnic něco, co se jim tam už nevešlo a ty je pak vidíš, jak za záclonou šmírujou, jestli jsi to teda vzal. Daleko lepší by od nich bylo, když už na nás teda čekají, aby vylezli ven a poprosili nás, jestli bychom to mohli odvizt. Je to o domluvě.“
Pánové mě nakonec nechali vysypat i dvě popelnice. „Každá popelnica má lem, za ten to zahákneš a až cítíš, že tam visi, tak zatahneš za páku a popelnica vyjede navrch,“ popisuje mi Pavel systém. Jenže dvouletá praxe je dvouletá praxe, když to dělají chlapi, vypadá to všechno hrozně jednoduše. Jízda na stupačce mi šla daleko líp. „Když někdo stojí na stupačce, svítí v autě kontrolka a auto nemůže couvat, aby se něco nestalo,“ vysvětluje mi Pavel, proč nikdy neuvidím couvat popelářské auto s někým na stupačce.
Foto Jindřich Karas
