ROZHOVOR: Když děláte práci, která vás baví, jste šťastný člověk, říká policistka Radka Štýbnarová

Byla jste sportovně aktivní už jako malá holka? Chodila jste například do atletiky?
Atletikou jsem bohužel nikdy neprošla a často vnímám, že mi to chybí dodnes. O to víc to musím odedřít fyzičkou, protože tu správnou techniku například v běhu prostě nemám. U plavání je to lepší, od deseti do osmnácti jsem chodila do potápění, kde nás docela trápili. U každého tréninku jsme měli hodinu plavání a různých cvičení a teprve pak jsme si mohli vzít přístroje a jít se potápět. To, že jsem se k plavání dostala tak brzy, mi hodně pomohlo při triatlonech. Na základní škole jsem běhala přespolní běhy, na střední jsem začala závodit na horských kolech. Protože mě to vždy táhlo spíš k těm dlouhým závodům, zkusila jsem maratony a pak čtyřiadvacetihodinové závody.

Těch šílených závodů máte na kontě docela dost. Kterých úspěchů si nejvíc vážíte?

Extrememan.Je to taková maturita outdoorových sportů, je to opravdu těžký závod, kde musíte umět vše – běh, kolo, kajak, plavání, kolečkové brusle, lezení, orientační běh a tak dál. Musíte si umět logisticky poradit při přesunech věcí a přemýšlet u toho závodu. A hlavně se to vše odehrává v přírodě, v horách a jedete to jen sami za sebe, což mě na tom nejvíce baví. Potom samozřejmě mistrovství světa v roce 2016. Bigman je kombinace dvou po sobě jdoucích závodů, kdy prví den absolvujete kilometr plavání, 25 kilometrů na horském kole, 5 kilometrů běhu a druhý den závodníky čeká Ironman, to je 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a pak běžíme maraton. Ironmana je sám o sobě jeden z největších triatlonových počinů, co se pořádá a Bigman je ještě trochu něco víc. Je postavený tak, že závodíme oba dva dny a každý den se počítá do celkového hodnocení, takže podle toho si musíme rozvrhnout své síly. A pak si hodně vážím závodu na 500 kilometrů na horských kolech, který se jede celý v horách v těžkém terénu a ve velkém převýšení. Za závod nastoupáme 13 500 výškových metrů. První den startujeme ve čtyři hodiny ráno, ujedeme 200 kilometrů, usneme o půlnoci a druhý den ve čtyři hodiny ráno zase startujeme. Nejhorší je ten pocit druhý den ráno, myslíte si, že umíráte a ani si nic jiného nepřejete, jak vás vše bolí a je vám zle, ale sednete na kolo a jedete. Prvních deset kilometrů bojujete sami se sebou, po hodině ale vyjedete na první kopec zrovna ve chvíli, kdy začíná svítat. Před vámi se otevřou hory a hluboká údolí, nikdo jiný tam není, příroda se probouzí a při sjezdu potkáváte jen srnky a lesní zvířátka. To jsou pro mě ty nejkrásnější okamžiky které znám. Z toho čerpám radost. Třetí den start zase ve čtyři hodiny ráno a posledních sto kilometrů už je za odměnu.

Šlo vám někdy při závodech o život nebo o zdraví?
Určitě. Zrovna letos při tom pětisetkilometrovém závodě jsem škaredě spadla ve sjezdu. Na malém kousku asfaltu, který se v lese přejížděl, lesním dělníkům vytekla chladicí kapalina. Bylo po dešti a skvrna nebyla vůbec vidět. Točila jsem zatáčku a najednou jsem ležela. Celý pád šel přímo na hlavu a obličej. Odřeninu si člověk ošetří sám, ale při pádu na hlavu můžete za chvíli ztratit vědomí. Znám to, párkrát se mi to už stalo. Takže jsem hned volala pořadatelům, aby znali mou přesnou polohu. Vyšetření v nemocnici dopadlo dobře, přes noc jsem odpočívala doma, ráno mi to ale nedalo, odjela jsem zpět na start a závod jsem dokončila.

Vzdala jste někdy něco?
Ano. Ráda lezu po horách sama, různé třítisícovky v Alpách. Smysly tam musí pracovat na tisíc procent, musím být strašně opatrná, každý svůj krok promýšlet a vědět, kdy se vrátit, protože tam o ten život opravdu jde. Vrátila jsem se asi dvakrát nebo třikrát. Bylo to kvůli tomu, že jsem narazila na tu hranu, kdy jsem si nebyla jistá, jestli to vyjde nebo ne. Vždy to mrzí, ale musíte se naučit rozhodovat a vzdát to zavčas. Těžké chvíle v horách člověka ale učí pokoře a dávají mi velkou sílu k překonávání těžkých okamžiků v běžném životě i v práci. V horách jde spousta věcí stranou a tam vlastně člověk zjistí, že řeší jen jednu nejdůležitější věc, a tou je přežít. Pak mi tady některé problémy připadají malicherné.

Jak sportování bere vedení policie?
Vedení je sportování nakloněno. Musím říct, že mě podporují. Třeba na začátku každého roku máme naše policejní závody, na které mě uvolňují z výkonu služby. Je to pro mě důležité, protože každý závod je vlastně i výborný trénink, a tak mi policejní závody poskytují jakousi přípravu na další závody, které pak jezdím během roku. Jsem vděčná za podporu v možnosti účastnit se světových a evropských závodů.

Využijete něco ze sportovních zkušeností u policie? Co je náplní vaší práce?
V krizových situacích jsem naučená zachovat si chladnou hlavu a rozvahu, protože jsem na řešení takových věcí ze závodů a z hor zvyklá. Náplní mojí práce je dohled nad silničním provozem, zajišťování bezpečnosti na silnicích a dohled nad dodržováním dopravních předpisů.

Měl na vás někdy někdo nevhodné narážky, které by souvisely s tím, že jste křehká blondýna v uniformě?
Za těch jedenáct let jsem se s tím nesetkala. Samozřejmě se někdy setkám s nepříjemným řidičem, ale nespojovala bych to s tím, že jsem holka. Mám asi štěstí, že potkávám spíš ty slušnější, ale když se setkám s někým méně slušným, jednám s ním korektně a slušně.

Dáte arogantnímu řidiči vyšší pokutu?
To není o pokutě. Pro mě je nejdůležitější, aby ten člověk pochopil tu situaci. Řeknu příklad. V obci jede několik aut za sebou, to první nás uvidí a zpomalí. Za ním zpomalí druhé, třetí, čtvrté. Pátý řidič to nevydrží a velkou rychlostí začne všechny předjíždět, aniž by viděl dopravní situaci před prvním autem. Zastavím ho a on mi řekne, že ho rozčilovalo, jak všichni jeli pomalu. Já věc vyřeším podle zákona, ale zároveň se snažím řidiči vysvětlit, že před sešlápnutím plynu je potřeba přemýšlet jinak, co kdyby první auto zpomalilo kvůli dětem, zvířeti nebo zraněnému člověku na cestě. Aby řidič pochopil, že právě takové nebezpečné jednání může za dopravní nehody a úmrtí na silnicích.

Ovlivnilo vás, když u dopravních nehod vidíte, co všechno se může stát?
Ano, když vidíte následky, přemýšlíte pak úplně jinak. Snažíte se předvídat. Třeba když jedu na závody a mám v autě kolo nebo lyže, vždycky je ještě připoutám pásem a lyže nikdy nevozím bez obalu. Ostatní se mi smějí, ale já jim říkám, že vím, co ty věci dokáží, když je necháš v autě na volno. Může dojít k nehodě, auto se otočí přes střechu a ty věci v autě vás pak zmasakrují. Nedávno jsem byla u jedné takové nehody, kdy řidič naštěstí jel nízkou rychlostí, ale stejně všichni v autě byli škaredě pořezaní. Když něco takového vidí člověk na vlastní oči, ovlivní ho to, ale zároveň se snaží varovat i ostatní.

Jak jste se dostala k práci u policie? Byl někdo v rodině policista?
Ne. Já jsem učila plavat malé děti. Když jsem přišla k policii, bylo mi asi dvacet jedna let. Ta práce mě prostě zajímala. Zaprvé je to určitým způsobem adrenalin, zadruhé to vnímám tak, že dělám něco, co má smysl.

Dejte čtenářům pár rad, které by si jako řidiči mohli vzít k srdci.
Výstražná světla při dojezdu kolony na dálnici znásobí šanci na to, že kolonu uvidí i řidiči za tebou, což v případě, že za tebou pojede třeba kamion, může zachránit život. Zbytečně nenajíždějte na bílé čáry, protože po dešti nebo v zimě strašně kloužou. Pořád předvídejte to nejhorší, za každou zatáčkou čekejte překážku, dodržujte bezpečnou vzdálenost od ostatních, ať máte čas reagovat, v chování druhých nehledejte chyby, ale důvody. A předvídejte! Pořád sledujte situaci před sebou i kolem sebe, nespěchejte a hlavně vždy pamatujte, že některé chyby už nikdy nenapravíte. Každému bych také moc doporučila školu smyku, myslím, že to by mělo být povinné, aby řidič zjistil, jak se auto, ale i on, zachová v krizové situaci. Tohle jsou věci, které hrají v provozu obrovskou roli a v autoškole se neučí.

Policie v Olomouckém kraji právě navyšuje početní stavy. Co byste řekla tomu, kdo uvažuje o práci u policie?
Velkou výhodou práce u policie je jistota platu a místa. Na rozdíl od civilní sféry se nemůže stát to, že by vám zaměstnavatel nedal výplatu nebo že byste přišel o místo, protože firma nedostala zakázku. Zároveň je u policie spousta možností uplatnění. Když nastoupíte, projdete roční základní odbornou přípravou. Potom nějakou dobu získáváte zkušenosti na základním útvaru, ale pak před sebou máte nepřeberné možnosti uplatnění, můžete se věnovat například vyšetřování, dopravě, problematice cizinců, hospodářské trestné činnosti nebo kynologii. Každý policista a policistka si můžou u policie najít to, co je baví, co podvědomě chtějí dělat. Když děláte práci, která vás baví, jste šťastný člověk.