Jak se žije v Olomouci lidem na invalidním vozíku? Projeli jsme město se Zdeňkou Vyoralovou

Zdeňka Vyoralová čeká na zastávce Jižní ve společnosti ředitele Spolku Trend vozíčkářů Olomouc Tomáše Zrnky. „Jeden z prvních zádrhelů je hned tady,“ ukazuje Zdeňka směrem ke křižovatce Jižní a Schweitzerovy. „Na jedné straně je sjezd z chodníku, na druhé straně sice je nájezd, ale úplně chybí přechod. Podobných věcí je v Olomouci ještě docela dost, ale musím zdůraznit, že se na tom opravdu pracuje. Vnímám, že se to zlepšuje.“

Do Olomouce se Zdeňka přistěhovala před šesti roky ze Vsetína, odkud pochází. „Jsem na vozíku od narození vlivem dětské mozkové obrny. Předčasný porod,“ vysvětluje. Do Olomouce se vydala za studiem sociální práce a vnímá, že Olomouc je například právě oproti Vsetínu i ostatním městům lépe vybavená pro život lidí na invalidním vozíku. „Asistenty z Trendu vozíčkářů využívám často. Nejvíc kvůli dopomoci ráno, jde o pomoc se vstáváním, oblékáním, s cestou na toaletu a přípravou jídla.“

Na elektrickém vozíku je nutné hlídat stav baterie

Zdenka sedí na elektrickém vozíku, který má hmotnost zhruba 150 kilogramů, dojezd asi třicet kilometrů a maximální rychlost zhruba dvacet kilometrů za hodinu. Do novějších vozíků, které hradí pojišťovna, už se dávají omezovače, které dovolí maximální rychlost šest kilometrů za hodinu. „Je to samozřejmě velká pomoc, ale musíš si fakt hlídat baterku a taky to nepřekoná všechny bariéry, takže když někde není sjezd, musím objíždět třeba celý blok na sídlišti a hledat ho. Jedno z míst, které by si zasloužilo nájezdy, je třeba u Galerie Moritz ve směru ze Slovenské ulice, kam se vypravíme teď.“

Autobus přijíždí k zastávce a ptám se, jestli si mám připravit nějaké drobné. „Ne, pojedeš jako doprovod, ten jezdí zdarma,“ potěší mě Zdeňka, která už mává, aby s ní řidič počítal. Řidič zastavuje, vystupuje, zdraví a ručně vytahuje plošinu, po které se Zdeňka dostane do autobusu. „Tak, dejte plnej a pěkně po zadních,“ vtipkuje řidič. „Když nastane situace, kdy chtějí jet dva vozíčkáři, podle předpisů může řidič vzít jen jednoho. V praxi to tak není úplně vždycky, ale musím s tím počítat,“ vysvětluje Zdeňka v autobuse.

Nájezd je na místě, ale sjezd chybí

Řeč přijde i na olomoucké kulturní akce a jejich připravenost pro návštěvníky na vozíčku. „Na Flóře je to výborné, všechno je bezbariérové. Olomoucké parky jsou pro vozík bez problému. Co se týká hokeje, tak tam je nepříjemné to, že místa pro vozík jsou hned u mantinelu a u lidí s dětskou mozkovou obrnou je zvýšená lekavost, takže takový náraz puku do mantinelu pár centimetrů od obličeje není úplně ideální. A co se týká fotbalu na Andrově stadionu, tam fanoušci na vozíku můžou být buď na ploše, ale vím, že bývají i na jižní tribuně.“

Přijíždíme na náměstí Hrdinů, Zdeňka panu řidiči zazvoní, ten opět vystoupí a připraví plošinu. Vzájemně si přejí pěkný den a loučí se. Od náměstí Hrdinů míříme po ulici 8. května ke Galerii Moritz. Na přechodu přes silnici na ulici 8. května směrem k poliklinice SPEA si uvědomím věc, kterou uživatelé vozíků musejí sledovat už zcela automaticky. Kdybychom přešli na druhou stranu, naše cesta by skončila asi po dvaceti metrech, protože na přechodu je sice nájezd, ale chodník o pár metrů dál končí patníkem, který vozík nepřekoná.

Dostáváme se až k zastávce u Galerie Moritz. Kdyby Zdeňka chtěla jet do Slovenské ulice, musí jet zhruba dalších padesát metrů, překonat tramvajové koleje, použít nájezd pro auta, který vede do vnitrobloku a vrátit se dalších padesát metrů zpátky. My však pokračujeme směrem ke Koruně, kde přímo u sjezdu z chodníku před našimi zraky parkuje auto, které půlku tohoto sjezdu zablokuje.

Úzké chodníky, kočičí hlavy daleko od sebe a aromaterapie u popelnic

„Dalším problematickým místem, které mě napadá, je zastávka U Bystřičky. Ta je vyloženě nepřístupná. Ale co naopak musím ocenit, to je způsob opravy chodníků na Masarykově třídě. Podle mě je to dobře bezbariérově opraveno, dřív tam byly kočičí hlavy,“ chválí Zdeňka, když míříme od Koruny směrem k muzeu umění. „Největším problémem na těchto úzkých chodnících jsou cedule a popelnice. Když musíme projíždět kolem popelnic, které máme ve výšce hlavy, říkáme tomu aromaterapie.“

Ztracená je nepříjemnou ulicí, protože tam jsou kočičí hlavy daleko od sebe, což znamená, že v mezerách může zapadnout kolo. Zdeňka se tedy Ztracené ulici zkrátka vyhýbá. „Pro hranolky ze Ztracené si nedojedu, protože je tam schod stejně jako tady v Telepizze, taky je tu schod.“ Od pizzerie míříme Univerzitní ulicí nahoru ke Konviktu a vzhledem k tomu, jak úzké jsou zde chodníky, musí Zdeňka využít silnici. „Čas od času blokuji průjezd nějakému autu, takže se necítím úplně komfortně, ale jinak to tu prostě nejde. Do toho tu bývají střepy, takže jezdím středem a dávám si na ně pozor.“

Když Zdeňka píchne kolo, může zavolat takzvanou odtahovku. „Je to taxislužba, která má přizpůsobená auta pro převoz člověka i s vozíkem, takže tu jsem volala na pomoc,“ vypráví Zdeňka cestou k Cyrilometodějské teologické fakultě, kde studuje. Do školy se dostane strmým nájezdem, který je ze zadní strany budovy. „V létě to ještě jde, ale když prší nebo když je zima, využiju raději mechanický vozík a pomoc asistenta, protože s tímto elektrickým vozíkem bych ten svah nevyjela a mohla bych se někde sama zaseknout. S tím elektrickým je to v zimě obecně potíž, protože je to jako v autě. Přestože se snažíte zatočit, jedete rovně.“

Mizející chodníky a chybějící sjezdy

Od teologické fakulty se zezadu vypravíme k Panské ulici, která je jednak strmá, ale taky zde jeden chodník mizí v domě a druhý je zablokovaný cedulí, která zve k návštěvě antikvariátu. Ocitáme se na Dolním náměstí se spoustou restaurací. „Přístupy do některých restaurací jsou taky poměrně problematické. Byť jde o historické centrum města. Některé mají nájezd, ale některé tam nechaly schod i po rekonstrukci. Chápu však, že ne vždy je to možné nebo se o tom při opravě přemýšlí,“ hlásí Zdeňka, když vyrážíme Lafayettovou ulicí směrem k třídě Svobody.

V Lafayettově ulici by to bez zkušeností na vozíku nešlo. Zdeňka už ví, po které straně se musí vydat, aby na konci chodníku neztroskotala kvůli chybějícímu sjezdu. Část ulice stejně musí absolvovat po silnici. Bez výraznějších problémů se přes autobusové nádraží na Tržnici dostáváme k Šantovce a sedáme na tramvaj.

Bankomaty, ke kterým vede několik schodů, nejsou pro lidi na vozíku příliš uživatelsky přátelské.

Oproti Praze nebo Brnu je na tom Olomouc dobře

„Musím říct, že je ze strany města je vidět snaha přizpůsobit Olomouc jak vozíčkářům, tak třeba maminkám s kočárky nebo seniorům. Je pravdou, že všechno nejde jako mávnutím kouzelného proutku, ale ty snahy jsou, což je na některých místech vidět a těší nás to,“ vypráví v tramvaji Zdeňka a dodává, že ve srovnání s ostatními městy je na tom Olomouc co se týká bezbariérovosti dobře. „Ve srovnání třeba s Brnem, Ostravou nebo s Prahou, kde je ta situace docela špatná, je na tom Olomouc dobře. Dokonce znám lidi, kteří se sem přistěhovali kvůli tomu, jak vysoká úroveň bezbariérovosti zde je. Vnímám, že v Olomouci je ze strany magistrátu snaha řešit podněty od lidí.“

Jenže jen co vystoupíme na zastávce Trnkova, sjezd supluje popraskaná silnice s rozbitými patníky. Podobným stylem je řešený i nájezd na protější chodník. Zdeňka musí vyjet po mírném asfaltovém svahu mezi popelnicemi. Sklon vozíku je v tu chvíli takový, že mám nutkání přiskočit a Zdeňku zezadu jistit proti pádu. „Sídliště jsou docela specifická. Tam chodníky, nájezdy a sjezdy nejsou příliš upravené.“ Nájezdy na sídlišti Povel mi přijdou obecně hodně improvizované. Zdeňka občas využívá poničených patníků k tomu, aby se dostala z chodníku nebo na chodník, často to však nejde, a tak musí jet vedle chodníku po silnici, kde se potkává s auty.

To už se dostáváme na Schweitzerovu ulici a míříme zpět směr Slavonín na křižovatku s Jižní ulicí. Přesně tam, kde jsme začali. I přes všechny zmíněné nedostatky vnímá Zdeňka Olomouc jako město, které se lidem na vozíku snaží vycházet vstříc a ve srovnání s jinými městy je na tom vlastně velmi dobře.