PO STOPÁCH... Jaroslava Dejmala, cukráře, který si získal nejen Olomoučany vyhlášenými bonbony

Jaroslav Dejmal byl nejstarším z osmi dětí jihlavského ševce Leopolda Dejmala. Po vyučení cukrářem odešel v roce 1910 do Vídně. Zde získával zkušenosti u renomovaných firem Louis Lehmann a Julius Menschl. V říjnu 1913 nastoupil vojenskou službu. Po skončení první světové války byl v roce 1919 přidělen k leteckému útvaru do Olomouce, kde se natrvalo usadil a v roce 1922 oženil s bankovní úřednicí Helenou Přikrylovou (1902−1995). V Olomouci začal pracovat jako cukrářský dělník u firmy Hrachovina a Večerka, brzy se však osamostatnil v Sokolské ulici. V roce 1920 se mu podařilo získat cukrárnu na ulici 28. října. Od dětství byl nadšeným členem Sokola, v olomoucké tělocvičné jednotě několik let působil jako místonáčelník. Aktivně pracoval ve výboru Společenstva cukrářů, perníkářů, voskařů, čokoládovníků, koláčníků, mandoletářů a výrobců kandit, kde zastával funkci jednatele. Zároveň vyučoval na odborné cukrářské škole.

Strategií Dejmalova podnikání byl důraz na vysokou kvalitu a originalita sortimentu. Věhlas si získal především svými bonbóny − čokoládovými, nugátovými, mandlovými, marcipánovými a griliášovými. Velkou péči věnoval také obalům, etiketám a propagaci. Spolupracoval s předním odborníkem v oblasti reklamy Jiřím Solarem (1898−1981), který pro něj vypracoval například slogan Bonbon Dejmal – báseň chuti nebo firemní logo Dejmal. Největší rozkvět prožíval podnik v druhé polovině 30. let. Dejmal rozšířil výrobu, nechal adaptovat interiér cukrárny, jeho výrobky sbíraly nejvyšší ocenění na mezinárodních výstavách (Brusel 1935, Rotterdam 1936, Paříž 1937, Athény 1939). K pravidelným zákazníkům patřily divadelní osobnosti (Jára Pospíšil, Eduard Haken, Beno Blachut, Oldřich Nový, Josef Bek) i manželka prezidenta republiky Hana Benešová.  Nedostatek surovin během druhé světové války i v době poválečné zapříčinil ukončení výroby bonbónů. Dejmalova cukrárna byla v rámci znárodňovacího procesu v roce 1949 připojena k národnímu podniku Československé hotely a její bývalý majitel zde do roku 1960 pracoval jako vedoucí.

Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.