Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
pondělí, 28. května 2018, 21:00
„Nechápu, proč lidi nakupují pro mimina tolik oblečení,“ koukám na naplněnou skříňku věcmi, které postupně dědím od Magdy s o měsíc starším mimčem. Myslím si, že když ještě nepřijde do styku s jídlem, není potřeba nic převlékat, pokud teda něco neprokadí nebo nepročůrá (i to se může stát, když zapomenete pinďoura nainstalovat pod plínou směrem dolů). Upřímně, když poslouchám kamarádku, která mu na noc dává to nebo tamto, a každý den něco jiného, připadám si trošku divná, že ho tolik nepřevlékám.
No jasně, že teď už máme zavedené nějaké ty rituály jako večerní koupání, mazání a oblékání do pyžamka, takže od jisté doby ho převlékám alespoň na noc, ale jinak nevidím důvod, proč by nemohl mít klidně několik dní stejnou věc, když nemá šanci ji nijak ušpinit. Mám pocit, že točím maximálně čtyři bodýčka, stejně tak tepláčky, ale to bude asi taky tím, že než stihnu vytáhnout další, tak ty čtyři oblíbené vyperu a zase použiju. Takže milé nastávající maminky, a obzvlášť vy, co máte sušičku, neblázněte s nakupováním oblečení. Ze začátku si vystačíte s pár kousky, ze kterých stejně vyrostou rychleji, než se stihnete všemi těmi medvídky, srdíčky a speciálními nápisy á la „I love my mommy“ pokochat. A pokud byste měly třeba blinkací miminko, určitě stihnete dokoupit další věci dřív, než je všechny pokosí.
Co se týče oblékání, měla jsem s Vincou, dá se říct, pohodu. On si totiž nikdy ani neodříhával, ani neublinkával. Jenže i tahle pohádka jednoho dne končí. Od té doby, co má intoleranci bílkoviny kravského mléka, se stává třeba dvakrát denně, že mi prokadí plínu až na záda. Má to prostě řídký a četný a v kombinaci s jeho urputným tlačením to bere za své. Takže konečně využívám i oblečení, které mi leželo na dně šuplíku. Ne, že bych z toho měla radost.
„To jsem tak blbá, že mu tu plínu neumím dát pořádně, nebo to chce nějaký jiný?“ Když beru potřetí za den do rukou žlučové mýdlo, začínám pochybovat o svých schopnostech kvalitně ho přebalit. Od malička používám Pampers Premium Care a jsem s nimi spokojená, jenže od té doby, co střílí až na záda, musím hledat alternativu. Za prvé, velikost tři už přitvrzuje na ceně, a za druhé, Pampersky sice pruží, ale nemají na zádech gumičky, které by v těchto situacích dokázaly pozastavit příval nelibé tekutiny tam, kde ji vidět nechcete. Nejlepší na tom je, že to nezapomene pro jistotu ušpinit ani tepláčky, a tak převlékám vždycky komplet. Zachraňují mě Babylove z „DéeMka“, jsou i o dost levnější, takže při tomhle častém přebalování to jde znát. Pokud Vinca zrovna nepředvádí útok na Hirošimu, mám ruce od výživného praní zachráněné.
Plínky, to je další téma. Než se Vincík narodil, byla jsem přesvědčená, že budu látkovat. Připravila jsem si nějaké „och Bože, ty jsou ale nyny“ svrchní kalhotky, zkusila nakoupit i nějaké „ach, tyhle musím mít“ kalhotkové plínky, natrénovala si i novosklad s klasickou plínou, a tak nezbývalo, než se odhodlat. Jenže po narození mi připadal Vinca tak malý a ty plíny tak velké, že jsem na to ani nepomyslela. Správný okamžik nastal, když mu odbily tři týdny. Pěkně jsem ho do toho nastrojila, vyfotila a poslala fotku Mírovi, abych se pochlubila, jak začínám být konečně „eco“. Jenže ejhle, jak jsem malého nechala ležet, tak ležel, ani nožičkama nepohnul. „Je v tom jak koule. Ani se nepohne. Neškrtí ho to někde? Vždyť to má až po kolena.“ Rozepínám asi po třech minutách látkovku a nasazuji jednoráz. „Hele, asi s tím ještě počkám, mám pocit, že se v tom nemůže hýbat,“ obhajuji se před Mírou a taky sama přes sebou, proč je ještě odložím. „Zkusím to později, až bude větší, určitě to bude i líp sedět,“ nezahazuji je do koše a určím si další termín na později, protože mi množství vyprodukovaného odpadu pořád hlodá svědomí. Na druhou stranu je mé líné já rádo, že jsem našla „chybu“ v matrixu. Ono při té tekuté stolici, která je mimochodem ještě teď v pátém měsíci (a ano, pořád ještě plně nelátkuji, a ano pořád mi v tom připadá jako koule), se vám v tom moc hrabat nechce, pokud tento způsob plenkování vyloženě nemilujete (třeba to přijde s druhým dítětem).
Myslím si, že to, že měl Vinca prdelku pěkně odlehčenou „papírem“ zapříčinilo, že ve čtyřech měsících přitahuje nožičky k ručičkám, chytá se za ně, převaluje se na bok a přesně po čtyřech měsících a osmi dnech předvádí první obrat ze zad na břicho. „Hurááááá,“ raduji se, protože už jsem se hodně těšila na to, až bude v pohodě sám pást. Jenže to jsem nepomyslela na chybu v matrixu číslo 2. Vinca se sice otočí na břicho, ale už ne zpět. Takže každou chvíli řve o pomoc. Bezva. Abych toho neměla přes den málo, umí se zanedlouho takhle parádně otočit i ze spaní, což ho samozřejmě budí. A uspat ho musí kdo? Ano. Já a nejlépe i kamarádka kozička. Takže nám nastává nový režim. Sbohem buzení dvakrát za noc, vítejte kruhy pod očima.
Ať už tohle období skončí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat.