MATKA NA TAHU: Která verze bude realitou?

V sexy noční košilce při pobrukování oblíbených U2 začnu připravovat snídani. Poporodní kila zmizela už v porodnici. Pepíka do kuchyně přiláká vůně smažených vajíček z extra super biochovu od babičky Marušky. Vezmu ho do náruče, společně se smějeme, mícháme vajíčka a těšíme se na nový den. ¨

Táta, který mě laškovně, ale nenápadně (jsou tady přece děti) plácne přes zadek, začne připravovat čerstvě namletou kávu. Když všichni usedáme ke stolu, probouzí se novorozeně. „Nevadí, vajíčka počkají, miminko ne, tak jezte,“ usměju se na ty dva a jdu nakojit toho malého smíška v kolíbce...

... je 5.40 a vypadá to, že Josef už nehodlá spát. Vříská v postýlce, vlastně ne, vydává zvuky podobné kosatce, jak to má v oblibě, a ven vyhazuje všecko, co mu přijde pod ruku, nebo spíš co mu tam přes noc ještě zbylo. Na dudel a plyšáka jsem už stihla šlápnout v noci, kdy jsem se v poloze chodící mrtvola snažila identifikovat, který z těch dvou satanů vlastně řve a jestli je potřeba mlíko, chovat nebo se třeba rozkrájet. A to jen pro to, abych si mohla alespoň na hodinku ducnout, to než se vzbudí zase ten druhej...

Tak jo, tak jo, hrabu se z postele a ve starým děravým spacím triku po manželovi, ze kterýho mi čouhá rozkydlej zadek, jdu pro Pepina. Hlavně rychle, aby nevzbudil mimino. Ufff, dobrý, novorozeně spí. „Ham! Ham!“ To je to první, co od Josefa po ránu slyším. Visí mi u nohy a svoje ham stupňuje. Rychle mu do pusy strčím kus sejra, jen aby nebyl moc hlasitej. „Chceš pomoct?“ ozve se z ložnice ospale muž. „Chci, ale do hrobu!“ mám chuť zařvat.

Na pánev vykydnu několik vajec a mezitím se snažím udržet Pepu na nočníku. Do toho začne z plných plic řvát mimino. Při jeho přebalování si, nevím proč, vzpomenu na vajíčka. Nevadí, vajíčka počkají, miminko ne...