Úderem září odstartoval nový školní rok a rodičům, zejména pak rodičům prvňáčků, začaly povinnosti spojené s přípravou do školy. Pro drtivou většinu dětí a jejich rodičů je to čas příprav a nervózního očekávání, jak dítě první dny ve škole zvládne, pro rodiče a děti znevýhodněné nějakým zdravotním postižením je to však zkouška mnohem vyššího kalibru.
Škola je místo, kde dítě tráví poměrně velkou část dne, pokud ještě navštěvuje školní družinu nebo kroužky, tráví tam až tři čtvrtě dne. Některé děti se do školy těší, některé méně. Prvňáčci ještě nevědí, co je čeká, a tak jsou plni očekávání, zda to bude lepší nebo alespoň tak dobré jako ve školce (pokud jste tedy měli štěstí na školku). Rodiče prvňáčků jsou také v očekávání – mnohým proletí hlavou vzpomínky na jejich paní učitelku. Pokud narazíte na dobrého pedagoga, který učí rád, je kreativní a má partnerský postoj k dětem, budete šťastni za své dítě. Na druhém místě jsou otázky ohledně vybavení školy, nabídky kroužků a dalších, poměrně nepodstatných věcí.
Rodiče prvňáčků (ale i starších dětí), které mají nějaké zdravotní znevýhodnění, jsou pomalejší, mají tělesné či smyslové postižení nebo trpí poruchou autistického spektra, zažívají ještě zcela jiná očekávání. Jednou z největších obav je, jak to celé bude fungovat. Zda je paní učitelka bude respektovat, jak si dítě sedne s asistentem pedagoga, zda na to bude dobře připravena třída, co na to ostatní rodiče apod. Z praxe se ukazuje, že inkluze je dobrá cesta, pokud je na ni připravena škola. Pro mnohé školy, které již mají s inkluzí zkušenost, je to normální. Kde s inkluzí začínají, potřebují podporu těch zkušenějších, podporu úřadů a dalších organizací. Tam, kde se inkluze nepovedla, nemají chuť znovu začínat. Inkluze je téma, které se vždy se začátkem školního roku trochu více rozvíří.
V říjnovém příspěvku bychom se chtěli podělit o naši zkušenost s inkluzí, která se povedla a ze které čerpají jak děti, tak také pedagogové. V případě, že inkluzi zvažujete pro své dítě, obraťte se na speciálně pedagogické centrum a požádejte je o spolupráci.
Příběh Honzíka
Pokud se vám narodí handicapované dítě, je to od života jedna z největších podpásovek, které se vám mohly stát. Naší rodině se toto stalo před deseti lety. U synka Honzíka se následkem přidušení při porodu rozvinula dětská mozková obrna a musím říct, že v té době jsme v této těžké situaci zůstali zcela bez pomoci. Pokud se týče zdravotní péče, ta samozřejmě zajištěna byla, rehabilitace Vojtovou metodou byla aplikována téměř hned po narození. Co se týče ostatních oblastí péče o handicapované dítě (např. jak svému dítěti rozumět, jak péči o takové dítě zvládnout, jak zajistit speciální logopedii, jaké pomůcky potřebujeme, kde sehnat peníze na tyto pomůcky, které jsou nesmírně drahé), zbylo to na nás rodičích a málokdo si to dokáže představit (zdůrazňuji, že internet se nepoužíval tak běžně jako dnes a o spojení přes FB skupinu se nám ani nezdálo).
V roce 2011, když měl syn tři roky, vybudovala Společnost pro ranou péči v Olomouci Středisko pro děti s kombinovaným postižením, které nám velmi ulehčilo život. Začala k nám domů dojíždět poradkyně rané péče Lenka, zapůjčovala synkovi různé pomůcky a speciální hračky, ukazovala nám, jak rozvíjet dál synkovi jemnou motoriku, prováděla bazální stimulace, sháněla kontakty na další organizace, které by nám mohly pomoct a zajišťovala mnoho dalších aktivit. Středisko rané péče pořádalo setkání s různými odborníky, jako například Bobath terapeutkou, muzikoterapeutem apod., ale i různé zábavné akce (jako Mikulášská besídka nebo návštěva ZOO Sv. Kopeček), na kterých jsme se potkávali s ostatními rodiči. V klidu jsme si popovídali, vyměňovali jsme si zkušenosti a nejdůležitější byl pocit, že člověk už není sám.
Na konzultacích s poradkyní rané péče Lenkou jsme pomocí testů i didaktických pomůcek zjistili, že Honzík je daleko šikovnější, než jsme si dovolili doufat. Brzy se naučil poznávat zvířátka, barvy, čísla. Rozhodli jsme se, že zkusíme Honzíka přes velký tělesný handicap integrovat do běžné mateřské školy. Začali jsme spolupracovat se Speciálně pedagogickým centrem v Mohelnici. Poradkyně Lenka nám pomohla s legislativou, další kroky byly na paní ředitelce. Integrace v MŠ přes počáteční nedůvěru proběhla skvěle, a proto jsme se rozhodli zkusit pokračovat tímto způsobem i s docházkou do základní školy.
Zde už byl problém najít vhodnou základní školu, protože ne všichni ředitelé a učitelé jsou tomuto trendu nakloněni a opravdu mi připadalo jako plýtvání časem přesvědčovat někoho, kdo vám jednou řekl ne. Nakonec jsme byli v hledání úspěšní, a to v podobě menší školy ve vedlejší vesnici Újezd u Uničova. Paní ředitelka Helena Výkrutová nám vyšla ohromně vstříc (vyřídila bez problémů veškeré žádosti), třídní učitelka budoucích prvňáčků se Honzíka také nezalekla, speciálně pedagogické centrum bylo také pro, takže nebylo co řešit. Velkou výhodou bylo, že do první třídy v tom roce nastupovalo jen osm dětí a lhala bych, kdybych řekla, že to nebyla velká deviza. Škola upravila jeden z kabinetů pro hodiny, kdy Honza bude potřebovat individuální výuku.
Takže zbývalo najít vhodnou paní asistentku, což byl nelehký úkol. Vzhledem k finančnímu ohodnocení této náročné profese a Honzíkově handicapu, to byl opravdu problém. Ale povedlo se a paní, která měla zájem a schopnosti, si musela udělat kurz, který k vykonávání povolání asistenta pedagoga potřebujete. A když má člověk zájem, je možno sehnat knihy o této problematice, spoustu informací je dnes také na internetu.
Samozřejmě, že panovaly i pochybnosti jak z naší strany, tak ze strany pedagogů. Nevěděli jsme, jak Honzu přijmou větší děti a zda bude učivo zvládat. Jak budeme získávat výstupy o tom, zda učivu rozumí, jak bude psát a podobně. Naštěstí jsme začali spolupráci s Centrem pro alternativní a augmentativní komunikaci v Praze a firmou Spektra Praha. Od těchto organizací jsme získali počítačové vybavení, speciální programy a také podporu, jak s Honzíkem ve škole pracovat.
Z devadesáti procent byl tento program financován úřadem práce. Ráda bych zmínila, že od doby, kdy jsme žádali úřad práce o příspěvek na speciální pomůcku, uplynulo půl roku. Začátek školy probíhal čistě didakticky, což bylo velmi náročné na přípravu pomůcek; pro představu například laminování a lepení suchého zipu na písmenka (o tuto práci jsme se podělili s paní asistentkou).
Děti přijaly Honzíka fantasticky, i když samozřejmě probíhaly otázky typu: „Proč Honzík nemluví?“, „Proč nechodí?“, což se řešilo zjednodušeným vysvětlením diagnózy a návodem na nejjednodušší komunikaci typu: „Rozumí ti vše, pokud něco chceš, zeptej se ho, aby ti mohl kývnout ano – ne.“ Velmi oblíbený je počítač; jak ve složitější komunikaci, tak i o přestávkách, kdy děti mohou hrát různé Honzovy hry. Honza je v dětském kolektivu velmi šťastný, a i spolužáci ho mají rádi a aktivně pomáhají například při chystání pomůcek na lavici před hodinou apod.
Hodně se řeší, co integrace přináší integrovaným dětem, ale málokdo řeší, jak ovlivňuje ostatní děti. Četla jsem různé názory, že integrované děti budou rušit výuku a zdržovat ostatní, ale v našem případě se nic takového nestalo. Já si naopak díky svým zkušenostem myslím, že ostatní spolužáky vede přítomnost handicapovaného spolužáka k empatii a větší toleranci, která může naší společnosti jen prospět.
Jana Přikrylová, maminka Honzíka
