LEGENDY OLOMOUCKA: Eliška Junková, žena, která proháněla chlapy v Bugatti

Ten se začal psát v Olomouci, kde se v roce 1900 narodila Alžběta Pospíšilová. Tou dobou měla malá holčička k Elišce závodnici, a to jak jménem, povoláním otce, který byl zámečnický mistr, tak samozřejmě věkem, hodně daleko. Nicméně Alžběta nebyla typickou holkou už odmala, protože provozovala mnoho sportů a celkově vedla jiný život než její vrstevnice. Zároveň se učila mnoho jazyků, v čemž musela mít velké nadání, neboť se jich nakonec naučila celkem šest. V dospělosti se dokázala dorozumět například ve Francii, Velké Británii, Německu, Itálii, Španělsku nebo Rusku.

Její cesta k závodním autům nabrala směr v roce 1916, kdy se seznámila s vedoucím Pražské úvěrní banky, která měla pobočku v Olomouci. To, že se její šéf jmenoval Junek, není vzhledem k pozdějšímu příjmení Pospíšilové náhoda. Čeněk, vlastní jménem Vincenc, Junek si Elišku vybral, aby mu pomohla s vytvořením nové pobočky v Brně, kde bydlela u paní Muchové. Ta měla syna, který byl závodníkem, a to byla zřejmě taková první vlaštovka, která sice jaro ještě neudělala, ovšem aspoň u Alžběty vytvořila povědomí o automobilových závodech.

To, že se jednalo prozatím jen o seznámení se závodními motory, nikoliv nějaké propadnutí automobilové horečce, dokládá to, že dříve než jízdu za volantem, si na vojenském letišti v Olomouci vyzkoušela let letadlem. To byl rok 1919, čili doba, kdy už se s Čeňkem Junkem vídala častěji. Následně se spolu byli podívat na autosalonu v Paříži, kde se v těle Alžběty naplno rozproudila vášeň pro auta. Čeněk Junek tehdy začal závodit a Alžběta zase úspěšně absolvovala zkoušky na řidičský průkaz.

24. června 1922 se na Staroměstském náměstí z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková. „Alžběta“ se totiž do jiných jazyků překládá jako „Elisabeth“ a to už do české „Elišky“ nemá tak daleko.

Když si manželé slibují, že se navzájem nikdy neopustí, tak v případě Junků to bylo celkem doslovné. Za necelý rok totiž Eliška usedla do závodního Bugatti T-30 jako spolujezdkyně svého muže. Ovšem na místě vedle řidiče nevydržela dlouho…

„Nezávodila jsem jen o svou čest, ale i proto, abych umlčela předpotopní názory na ženský sport“

V září 1924 už sama „tůrovala“ motor na startu v plzeňské části Lochotín. Svůj první sólo závod, který končil v Třemošné nemohl dopadnout lépe. Mladá závodnice ho totiž vyhrála, stejně tak jako v roce 1926 prestižní závod Zbraslav-Jíloviště, kde rovněž ovládla kategorii cestovních vozů.

Následovalo přes dvacet závodů, které si v případě dokončení naprosto podmanila nebo v nich skončila nejhůře druhá. Jedním z takových závodů, který sice nevyhrála, ale přesto si druhým místem vyjela obrovský úspěch, byl švýcarský Klausenpass. V krásných serpentinách zasazených do alpského pohoří ji tehdy v srpnu 1927 překonal jen Weber. Radost z vítězství pak zažívala například ve Francii na okruhu Monthlery s klopenými zatáčkami. A to hned dvakrát. Poprvé tam zářila v září 1926 a podruhé jen o měsíc později.  

Ale jako zřejmě nejlepší výsledek kariéry Junkové lze brát páté místo z května roku 1928 ze závodu závodů své doby. Targa Florio, který se až do konce sedmdesátých let jezdil na Sicílii v ikonickém prostředí, byl považován za nejtěžší závod především kvůli převýšení 900 metrů, které na okruhu dlouhém 108 km museli jezdci absolvovat hned pětkrát. V horském terénu se to navíc hemžilo ostrými a nebezpečnými zatáčkami, jejichž povrch byl šotolinový. A tak byl výsledný čas 7:27:40, který Junková se svým jasně žlutým Bugatti T-35B zajela na tomto legendárním závodu, neuvěřitelným úspěchem.

Po tomto milníku nebylo pochyb, že je závodnice z České republiky ve svém oboru nejlepší ženou na světě. Na závodnickém výsluní si ovšem dlouho neužívala.

Život je velký paradox, a tak tomu bylo i v případě Elišky Junkové. V roce 1927 zažívala opojné pocity štěstí, když po vyřazení závodníka Baadera zvítězila na okruhu Nürburgring s jedenapůllitrovou „bugou“, jak sama Bugatti říkala, v kategorii vozů o kubatuře 1,5 – 3 litry. V polovině července o rok později ovšem na stejném místě v Německu zažila jeden z nejsmutnějších dnů svého života.

„Seděla jsem tam se stopkami v ruce. Měli jsme všecko přesně změřeno. A když nevyjel, věděla jsem okamžitě, že se něco stalo. Potom mi to přišli říct. Šla jsem tam na ten most. Sundala prsten a hodila ho do vody. Tím to pro mě skončilo.“ Auto jejího manžela totiž dostalo v zatáčce Emühle smyk a samotný Junek byl vymrštěn z Bugatti hlavou, kterou chránila jen lehká kukla, přímo proti skále. Neměl šanci přežít…

Přitom vše mohlo být jinak. Junek měl na sobě mít helmu z Francie, kterou zaplatil více jak půl měsíce před závodem. Smutný osud byl ale proti, protože lidé v Paříži si zapomněli naúčtovat pět franků za poštovné a nic neodeslali.

Závodníci nesmí myslet na to, že je na trati může čekat smrt, protože je to pak akorát svazuje. Ovšem tragická nehoda manžela Elišky Junkové byla pořádným vystřízlivěním, a tak se královna volantu rozhodla po pouhých čtyřech letech závodění skončit. „Nedovedete si představit, jak ráda jsem jezdila a jak těžce jsem se toho zřekla,“ uvedla později.

Nicméně na řev motorů a vůni benzinu úplně nezanevřela.

„V životě jsem si dělala dvě sbírky: sbírku dobrých manželů a sbírku dobrých přátel“

Po ukončení kariéry si splnila svůj velký sen - podívat na ostrov Cejlon, který dnes nese název Šrí Lanka.

Poté, co se Eliška vrátila zpět do republiky, tak se začala věnovat motorsportu pasivně. Nejznámější závodní okruh, který se nachází u Brna, by možná neměl tak věhlasné jméno nebýt Junkové. Ta totiž na první závody, které se ve třicátých letech na Masarykově okruhu konaly, přivábila díky svým kontaktům a jazykovým dovednostem tehdejší světovou špičku závodění.

Rovněž Eliška Junková úzce spolupracovala se samotnou firmou Bugatti s jejíž majitelem se dobře znala. Většinu času ale až do důchodu strávila na pozici vedoucí prodeje ve zlínském impériu u Bati, kde se vyráběly pneumatiky.

Po válce se podruhé vdala. A opět to byl člověk, který měl blízko k závodním vozům, byť o nich jen psal do novin. S Ladislavem Khásem opakovaně po únoru 1948 žádala o vycestování z republiky. Marně.

Eliška Junková byla také výbornou a vášnivou kuchařkou. Během svého života si napsala na kartonové kartičky více než stovku receptů, které uchovávala v krabičce. Na ní bylo na štítku trochu tajemně napsáno: „Kuchařská tajenka neboli dravce chytíš na dobré sousto a lva i úsměvem nasytíš.“

Dravá závodnice, která na okruzích bojovala jako lvice, zemřela v Praze roku 1994.

Foto dodáno s laskavostí a se souhlasem Czech Bugatti Clubu​.