Na den špionkou v Rádiu Haná. Hned mě odhalili

Přivítání bylo velmi milé, jako první mi nabídli kávu nebo čaj. Vybrala jsem si kávu. Prý, že za chvíli to bude. Nedočkala jsem se. Myslela jsem si, že bez kofeinové vzpruhy se budu po studiu mátořit, ale opak byl pravdou. Sehraný tým mě nenechal ani na chvíli vydechnout.

Taky jsem neměla chtít kávu zrovna po největší hvězdě ranního vysílání Lukáši Kobzovi. To byla pravděpodobně ta chyba. Zastihla jsem ho zrovna, když zakončoval svůj Ranní Džem, který vysílají každý všední den od pěti ráno. Tomu teda říkám pracovní nasazení. V rádiu pracuje už deset let a stále ho to baví. „Kdyby mě to nebavilo, tak to přece nedělám,“ zašeptal mi do ouška. Netřeba dodávat, že jsem pak nemohla chvíli popadnout dech.

Myslela jsem si, že se za chvíli uklidním, ale pak jsem šla navštívit Ivo Spisara, odpoledního redaktora a velkého sportovního fandu, a zase mi stoupnul tep.  Uvítal mě pochvalou, že se mu líbil můj příspěvek z hokeje, kde má Braňo Konrád svoje děkovačky (neé, vůbec se nevytahuju). Ivo vystudoval Kulturní antropologii tady na UPOLu. „Po škole jsem jel na půl roku na zkušenou do Kanady a pak jsem začal pracovat v rádiu,“ začíná povídat svůj příběh, ale vyruší nás programový ředitel Marek Berger. Pracovní povinnosti volají.

Po chvíli je vše vyřešeno a můžeme pokračovat. „V Kanadě jsem byl s přítelkyní....,“ začal, ale já jsem ho už dále neposlouchala. Hmm, moje naděje splaskly, že já mám vždycky smůlu. Ale kuš Drbno, trochu profesionality do toho! Začala jsem znova poslouchat. „Rád bych se letos přihlásil na magistra na mediální studia. Hlásil jsem se už loni, ale nevzali mě. Zapomněl jsem jim říct, že už pět let dělám v rádiu.“ Osudová chyba Ivo, osudová chyba. Ale letos ti budu držet palce.

Usměvavá zprávařka Lenka Navrátilová měla dneska docela pohodu. „Zatím se nic moc neděje, ale někdy mám plné ruce práce.“ Náplní její práce je zpracovávat a vybírat zprávy, které následně čte do éteru. „Jednou jsme citovali prezidenta, pak nám přicházely dotazy, co to v tom rádiu vlastně říkáme,“ myslím, že tím to celé vystihli. „Zajímám se o sport, hlavně o hokeji a fotbalu toho vím hodně, ale basket a golf je pro mě za trest,“ přiznává. Do rádia šla na praxi a už v něm zůstala. „Jsem tady asi od července. Bylo hezké mít jistotu zaměstnání. To moc lidí z mého oboru Mediální komunikace a publicistika nemělo“. Do rádia chtěla odjakživa: „Na škole jsme  dost psali, ale mě to mluvení šlo vždycky lépe.“ Holka, my musíme někdy zajít podrbat do kavárny.

Moje poslední zastávka byla u velkého šéfa, programového ředitele Marka Bergera. V rozhlase pracuje od dvaceti, celkem je to čtyřiadvacet let. V Rádiu Haná působí již sedmým rokem. „Jednou za měsíc si nadělím pár hodin za mikrofonem, ať vím jaké to je. Praktikuju techniku „sedni si na židli toho druhého“ abych přesně věděl, co vlastně po mých lidech chci,“ prozrazuje Berger.„Poslechovost našeho rádia se pohybuje kolem 130 tisíc týdně,“ říká nejvyšší. Tím se stali nejposlouchanějším rádiem v kraji. „Je jednoduché se stát populární, umění je se udržet na vrcholu. Média se mění každý rok, musíme držet krok, abychom posluchače nenudili,“ vysvětluje Berger svou strategii. Kromě moderování práce programového ředitele spočívá hlavně v tom, že vybírá písničky, zpracovává analýzy, potkává se s klienty a hlavně vymýšlí zajímavý program pro posluchače. „Jsme rádi, že jsme sví páni a nemáme každý měsíc kontrolu shora,“ dodává a s úsměvem se vrací za mikrofon.

Skupinovou fotku jsme šli udělat i s Davidem Kousalem, specialistou produkce. Seřadit tuhle neposednou bandu bylo moc i na moje síly. Buďto si jeden hrál s lesklým cédéčkem nebo další se sluchátky. Nevím, co to všichni s těmi sluchátky měli. Každý se s nimi chtěl fotit, prý tak vypadají profesionálněji.

A ano, Lukáš Kobza si šel před focením upravit vlasy (nikdo nemůže vypadat tak dobře bez pomoci). „A že mi pak vyretušuješ vrásky, Drbno?“ prosí. To víš, že jo Lukášku, určitě.