Drbna běží: Neběhejte rovinky a stejnou trasu pořád dokola

Běhám. Sice nedodržuji plán uběhnout co druhý den alespoň deset kilometrů, spíše bych to shrnul tak, že běhám třikrát týdně. Ale stejně zažívám něco, co by se dalo nazvat hrdostí. A co víc, dokonce na sobě cítím lehké zlepšení.

Po pár opravdu bolestivých trénincích jsem zjistil, že si tělo samo řekne, na co je připraveno, a na co ne. Prostě vás pustí na nějakou úroveň, a pak řekne STOP. V té chvíli už se necítíte v pohodě - nohy odmítají udělat další krok, píchá vás v boku, každý metr navíc je tryzna.

S přibývajícími tréninky už vím, že vyběhnout rychlejším tempem je sebevražda, protože po šesti kilometrech vám div nevyskočí plíce na asfalt před vámi. Taky vím, že je důležité přizpůsobit pohyb vašemu dechu. Když to uděláte naopak, tělo to mnohem hůř snáší a dostanete se do bodu, kdy opět vrhnete svoje plíce na chodník. Důležité je dodržovat i stanovený rytmus nádech - výdech 2:2, tedy dva kroky na nádech, dva na výdech.

Co jsem se však ještě nenaučil, a psychicky mě to deptá skoro při každém tréninku, jsou okruhy. Nejčastějí vyrážím na Hejčínské louky, které jsou v Olomouci takovou Mekkou in-linistů a běžců. A řeknu vám jedno - po pár trénincích to tam začínám nenávidět! Víte proč?

Protože vidíte ten nekonečný asfalt, který před vámi je! Tak deprimující pohled při běhu jsem snad ještě nezažil. A když už konečně, po několika minutách, dorazíte na konec toho rovného hada, uděláte obrat o 90 stupňů a běžíte uplně to samé v bledě modrém. Navíc, celý ten čtvrercový okruh má asi jen 3,5 kilometru, pokud tedy chci uběhnout svých vytyčených deset kilometrů, musím to běžet dvakrát...No, fujtajbl.

Tak jsem si řekl - dost. Sedl jsem na vlak a dojel do Hlušovic. V Hlušovícich následovala krátká rozvička a následoval běh do Olomouce. Vřele doporučuji - nic neběžíte vícekrát, než jednou, krajinou se střádají louky se zalesněnými úseky, cesta vám příjemně ubývá, navíc až do Olomouce na Horní náměstí prakticky pořád běžíte po cyklostezce, a o cestu s auty téměř nezavadíte.

Takže, pokud se nechcete stresovat nekonečným jedním okruhem, doporučuji cestu do nějakého okolního bodu dopravním prostředkem, a pak si ladně doběhnout zpět domů. Stojí to za to! Běhu zdar!